Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 52.: Semínka ¤

Nedalo by se říci, že byl Kabuto spokojen. Ale ve své podstatě si uvědomoval, že situace se vyvíjí v jeho prospěch, takže technicky vzato, nemohl říci ani to, že by se současným stavem byl docela nespokojený.

Za poslední tři roky dosáhl všeho, co plánoval.

Někdo by si byl možná pomyslel, že jeho podniknuté kroky jsou čistě alibistické, možná pocházející z výplodu duše zhrzeného dítěte, avšak Kabuto byl jiného názoru. Nikdo nebyl schopen číst jeho myšlenky, a stejně nemohl vědět, proč zvolil právě takový postup, jaký zvolil.

Kabuto toho vlastně nechtěl moc.

Už od okamžiku, kdy přišel na svět, měl pocit, že jeho duše byla chudá. Ne proto, že by nepocházel z bohaté rodové linie, to opravdu ne. Jeho otec, Orochimaru nahromadil dostatek majetku během doby, kdy ještě patřil do rodu vážených kouzelníků. Nedalo se tedy říci, že by mu nedopřál jakékoli potřebné materiály během toho, co dospíval; vůbec ne, kdykoli se Kabuto jako malý zvědavý a chtivý chlapec rozhodl začít s dalším a novým bádáním, otec mu vždy zajistil vše, co potřeboval, bez ohledu na nedostupnost oné věci či cenu. Ale tyto finance a majetek byly jen chabou záplatou ostudné minulosti, kde Kabuto otcovým přičiněním přišel o možnosti, které mu svět kouzelníků mohl poskytnout, kdyby se Orochimaru nerozhodl během Velké války obětovat své postavení za záchranu bezcenného života Bohyně Afrodity.

A tak, aniž by o to žádal, se Kabuto už narodil jako dítě černokněžníka. Jen s malou námahou byste našli synonymum pro toto slovní spojení, a pokud byste se o to i pokusili, našli byste jediné slovo: prokletí.

Ano, přesně takhle se Kabuto cítil. Cítil se prokletý.

Vlastně, není se čemu divit. Přežít dětství v zatuchlé kobce, kde sluneční paprsky nikdy nemohly pohladit jeho bledou pokožku, poznačenou nedostatkem čerstvého vzduchu, nebyl snadný úděl. Jen přes spáry v zazděných oken s úžasem pozoroval vnější svět, kde se ostatní děti – jiné než on – radovaly ze své volnosti. Mohl jen nečinně krčit a přihlížet, jak jiní rostou, zatímco on krpatěl.

Jak čas plynul, Kabuto rostl nejen fyzicky, ale i rozumově. Naučil se umění čar a magie. A netrvalo dlouho, než papírem došly řádky, řádkům došla slova a knihám došly strany. Tehdy si Kabuto uvědomil, že jeho svět je příliš malý a omezený; že jeho potenciál si zasloužil víc. Cítil jakési prázdno, které se mu zuřivě usazovalo na dně žaludku.

Když nezbylo už ani jediné slovo, které by jeho zlaté oči nepřečetly, zjistil, co ten zvláštní pocit prázdnoty znamená.

Semínko nenaplněnosti.

Kabuto se cítil nenaplněný. Potřeboval víc.

Nechtěl všechno, ještě ne. Jen o trochu víc.

Už si vlastně ani zcela nepamatoval, kolik let bloudil po světě a hledal něco, co by jeho prázdnotu vyplnilo alespoň zčásti. Z tohoto období si pamatoval jen nevraživé pohledy, odporná slova, kterými ho v hostincích, když požádal o nocleh, jen vyháněli a proklínali; někdy se přežehnávali, někteří se ho báli dotknout, jako kdyby jeho pokožka obsahovala smrtelný jed.

Do jeho prázdnoty bylo zaseto semínko nenávisti.

Když Kabuto dosáhl věku, který by někteří nazvali pubertou, už měl dávno všechno naplánované, avšak jeho plány obsahovaly tolik možných variací, kdy by se něco mohlo pokazit, že s ním ještě nezačínal a vyčkával na múzu, která ho přivede na geniální myšlenku. A ve své podstatě mohl s určitostí říci, že jeho předtucha byla správná.