¤ Kapitola 37.: Niisan ¤

48 4 7
                                    

37. Nii-san

„Yakushi Kabuto."

Po slovech senzibilky nastalo tupé, děsivé ticho.

Naruto těžce polkl a pohlédl na svého nejlepšího přítele. Věděl, že je to nemožné, ale téměř mu to připadalo, jako by byl schopen slyšet ozvěnu, která rezonovala v zaklínačově hlavě. Lehké ztvrdnutí rysů na Sasukeho tváři, napjatý a strnulý postoj, a pohled, který byl upřen někam do prázdna, jen potvrdil jeho domněnky.

Lehce si domyslel, že zuřivost obaluje zaklínačovu mysl, a pro tuto chvíli nevnímal okolní svět. Důvodem toho byla skutečnost, že to, co krutě rezonovalo v Sasukeho mysli, bylo Sakuřino a Kabutovo jméno v jedné a té samé větě.

Uzumaki se přiblížil a položil mu ruku na rameno, což způsobilo, že černovlasý chlapec mírně ucukl, a pak se mu zahleděl do zářivých modrých očí.

„Jsme na cestě, Ino," promluvil blonďák nahlas a souhlasně kývl na Sasukeho.

*.*.*.*.*.*.*.*

V hlavě jí to bušilo jako vodopád. Cítila se malátná, ubolená, vyčerpaná a zrak se jí střídavě rozostřoval a zaostřoval. Její mysl byla v jednom spalujícím deliriu, kdy blouznila v myšlenkách zabalená do lehké atmosféry v Sasukeho náruči, pod rouškou tmavé oblohy poseté miliony hvězd. Jedna myšlenka se vlévala do další, z noci se stal den ozářen sluncem, obrázky Sasukeho držícího Mikoto, napodobujíc letadélko, když je pozorovala, jak si hrají v parku...

Na její tváři se vytvořil malý úsměv, byly to krásné vzpomínky, které jí přinášely klid a radost zároveň.

„Sakura-niisan,"

Z podivného stavu letargie mezi bezvědomím a bděním ji slabý, prosebný hlásek probral jako švihnutím biče. Po znovunabytí vědomí prudce otevřela oči, ale obraz se míchal, mísil, přeléval a kroutil.

Chtělo se jí zvracet.

Bylo to nepříjemných, frustrujících několik minut, než se její zrak vyjasnil. Měla pocit, jako kdyby jí Kabuto nevysál jen ampulku krve, ale celý obsah jejího těla.

„Sakuro-niisan, já se bojím,"

Ještě několikrát zamrkala, aby si přivykla na světlo v místnosti. Bělovlasá holčička se krčila u země, jednou rukou si svírala druhou paži, z úzkých rtů jí vytékal malý pramínek rudé krve a v čele se jí rýsovala hluboká jizva. Hlava jí padala vyčerpáním a bílé oči bylo stále obtížnější udržet otevřené.

„Mikoto!" vykřikla, když se její malé tělíčko znovu zhroutilo k zemi.

Za jejími zády se ozval zvuk zaskřípání dveří.

Polekaně, zmateně otočila hlavou, jen aby viděla, že černokněžník vstoupil do místnosti. Jeho tělo už nepokrýval dlouhý plášť s nepříjemnou, škrábavou texturou. V tmavých kalhotách a elegantní bílé košili s jemným stříbřitým nádechem, s vlasy uhlazenýma dozadu, díky čemu již více nepůsobily šíleným dojmem, se tentokrát dalo říct, že byl oblečen zcela... normálně.

Při tom obrázku nevědomě, lehce zvedla obočí. Kdyby nevěděla, co je zač, upřímně by byla ochotná uznat, že by se jeho aktuálním zjevem nechala oklamat.

Když si schoval obě ruce do kapes, z tohoto známého gesta, jí přejel mráz po zádech. Zvuk podpatků jeho drahých lakovaných bot se ozýval, když kráčel k židli, ke které byla Sakura připoutaná.

Kabuto si opět přitáhl nedalekou židli, kterou umístil naproti ní. Posadil se na ni a ležérně si natáhl nohy, přičemž jednu překřížil přes druhou a záda nechal klesnout po opěradle. Zvedl ruku k obličeji, aby si napravil brýle na nose, a pak se zvláštně zahleděl do nefritových očí.

Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]Hikayelerin yaşadığı yer. Şimdi keşfedin