Kapitola 51: Příliš mladá

63 3 0
                                    


„Lee přichází!"

Neji si unaveně povzdechl, a z místa, kde seděl pod korunou stromů v trávě, aby se skryl před hustým deštěm, který začal jen před malou chvílí, vzhlédl, jen aby zjistil, že vlkodlačí mládě v zelené kombinéze nevidí. Přimhouřil své bílé oči a aktivoval Byakugan, aby svého společníka na stráži dokázal identifikovat ve spleti větví a zeleného listí. Není divu, že byl Rock Lee dobrý v maskování. Jeho zelená kombinéza splývala s okolní přírodou, která následkem války ještě nebyla vypálená nebo zdevastovaná.

„Neji, tady jsem!" vykřikl Lee s entuziasmem, dlouhá ruka zamávala Nejiho tváři v levé části koruny stromu.

„Jsem starý, ne slepý," odfrkl si Neji, sklonil hlavu a zkřížil si ruce na prsou. „Jdeš pozdě."

Černovlásek v zelené kombinéze elegantně seskočil z výšky, jeho postava se ocitla vedle nevrlého upíra. „Já vím, já vím." omlouval se. „Musel jsem ještě udělat pět set kliků na jedné ruce."

Neji nechápavě pozvedl jedno obočí.

„No, a napoprvé jsem to nezvládl," pokračoval Lee, a když se na chvíli odmlčel, poškrábal se na spánku. „Tak jsem si musel dát ještě dalších tisíc, a potom –"

„Dobře, jo, chápu," odsekl Neji nevrle, zvedl dlaň a trpělivě zavřel oči, aby si zachoval klid.

Často si myslel, že mu je přítomnost početné skupinky podsvěťanů prostě otravná, někdy přímo nesnesitelná. Bylo jich mnoho, byli hluční, otravní, jeden konkrétní blonďák ještě hlučnější a jeden konkrétní černovlásek ještě otravnější. A tím černovláskem, který mu dlouhá léta ukrajoval a ubíral z jeho vytříbeného stoického klidu nebyl nikdo jiný než...

„Konoha Senpuu!"

... Rock Lee.

„Co to pro prokrista vyvádíš, idiote?!" vybuchl Neji, čímž definitivně ztratil svůj klid.

Oslovený se otočil ke svému společníkovi, v Leeho tváři se zmítal zmatek, když ještě s útočným postojem v prudkém kopu otočil hlavou, aby se na něj podíval.

Neji zavrtěl hlavou a vrátil se do své původní pozice. Posadil se, opřel se o kmen stromu a zavřel oči, aby mohl přemýšlet.

A aby byl naprosto upřímný, Nejimu to připadalo skutečně zvláštní.

Ne, že by Neji byl jedním z těch, kteří by své pocity dávali nějak přehnaně najevo – něco, co se nedělo proto, že by to tak nechtěl, právě naopak, on to tak chtěl. Nerad sdílel své osobní touhy, přání a myšlenky s někým jiným, kdo nebyl on sám.

Jeho mladický vzhled čerstvého dvacátníka mu nepřidával příliš na vážnosti, ale jeho oči, ty viděli přetéct jako vodu tolik desítek let, tolik století, tolik... a pak to najednou jednoho dne, kdy ho to omrzelo, přestal počítat. Když si Neji po svých třisetčtyřicátých narozeninách skutečně začal zvykat na to, že čas pro něj znamená jen pohybující se ručičky na hodinách, které se stejným směrem a tempem budou otáčet i na další den, i na ten další a další, zjistil, že být upírem není tak špatné. Vlastně to nebylo tak špatné právě v jeho případě z jednoho konkrétního důvodu, a tím byla noc, kdy se rozhodl povstat z mrtvých.

- FLASH BACK -

V tu noc, kdy se měsíc díval na zem, byl v úplňku.

Hřbitov jako každý jiný, ale jeho vzduch byl nabitý čímsi jiným, čímsi, což o trochu více senzibilnějších smrtelníků nutilo začít se potit, učinit několik vratkých kroků vzad a nakonec se rozutíkat domů. Pod zemí se nacházelo množství mrtvých, vždyť i on byl... mrtvý? Každý z nich odpočíval v klidu... kromě něho. A on jediný, se pod tíhou zatuchlé hlíny, která se mu dostávala do úst, do sotva pootevřených očí, zamračil a zavrtěl.

Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]Where stories live. Discover now