Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

40. Legenda

Mladý zaklínač v tichosti posedával na židli u jídelního stolu, lokty se zapíral do dřevěného materiálu před sebou, ruce spojené a prsty propletené si držel blízko rtů, jen jeho temné zorničky poskakovaly ze strany na stranu, když pečlivě sledovaly bělovlasou holčičku, která pobíhala a snažila se chytit papírové letadélka nad její hlavou. Cítil se zvláštně – ano, tak by se to dalo popsat asi nejlépe, zvláštně, to bylo to, jak se právě v této chvíli cítil.

Jeden by řekl, že když se z někoho noční můry, kterou denně prožíval, stane jednou skutečně jen noční můra a skutečnost bude nádherná v podobě bělovlásčina pronikavého smíchu rozléhajícího se po domě, i ten, kdo trpěl nejvíce, se bude najednou cítit jaksi lehčí, volnější, jako kdyby okovy, které ho řezaly na zápěstích, se najednou roztavily a nechaly ho dýchat. Nicméně, k Sasukeho smůle, se nic takového nestalo. Okovy na jeho zápěstích náhle nezmizely, jeho temnota se nerozplynula. Právě naopak, když se na ni – kolik hodin už to vlastně bylo? - díval, pozoroval ji, všechny vzpomínky mu přišly mnohem reálnější, než když byl ještě malým chlapcem.

Není se vlastně ani čemu divit, starší Uchiha převzal roli staršího bratra a rodiče opravdu zodpovědně, přelouskal se přes Sasukeho obranu, kterou kolem sebe postavil po smrti jejich rodičů, po smrti Mikoto, za kterou ho dlouho obviňoval. Když byl ještě malým chlapcem, smýšlel úplně jinak - existovala pro něj jen příčina a následek, nic mezi tím. V jeho světě se historie odehrála trochu jinak, Itachi se přidal na stranu Bohů, stal se z něj zrádce, zatracenec, který zavraždil vlastní klan, jen kvůli tomu, že byl příliš velký zbabělec postavit se ve válce čelem jejich nepřátelům.

„Vařila myška kašičku,"

A teď, když se mladší z bratrů zaklínačů díval na malou zpívající bělovlásku, si uvědomil, jak byl tehdy hloupý. Opřel se na židli, vztáhl nohy a ty si stejně jako ruce překřížil. Sasuke se zkoumavě zadíval na hrnek, který před ním přistál a ze kterého se ještě pařilo díky horké černé tekutině. Vzhlédl, jen aby viděl, jak si Itachi přisunul jednu ze židlí a s dalším hrníčkem kávy se vedle něj posadil, aby si užil hudební představení bělovlasého upíra a malé Mikoto.

„...v malovaném hrníčku..."

Byl příliš mladý, aby dokázal porozumět Itachiho činům. Celý život sledoval, jak Itachi blouzní, považoval to už téměř za rutinu, když ho s blonďákem křísili a střídali se při něm den a noc, než se ze svého stavu pomatení znovu dostal. Až tehdy pochopil, že přestože starší Uchiha říkal, že Mikoto zabila jeho víra v mír, nebylo tomu tak, právě naopak, pošpiněním svého jména, ztrátou svých milovaných a zabráněním válce, si Itachi nevybral stranu Bohů, ani stranu zaklínačů, vybral si tu možnost, která jim mohla v té době zaručit zítřek.

„Tomu dala, tomu dala...."

A Sasuke, ten Sasuke, který nyní seděl vedle muže, který mu zachránil život, se díval na mladší sestru, kterou nedokázal ochránit. K čertu s tím, že byl příliš mladý a nezkušený! To on měl být na jejím místě, jeho tělo – ne to její – mělo být nyní téměř průhledné, to on neměl nikdy dospět, ne ona, to ona měla vyrůst do krásy. A místo toho, tady seděl on, a díval se, jak malá holčička poskakuje na gauči v červených šatech a červených botách s mašlí v bílých vlasech, ze které jí vykukuje jeden zlobivý, o něco kratší pramen, než ty ostatní. Díval se na holčičku, na Mikoto, která nikdy nevyrostla.

Uvědomil si, že se na ni díval zřejmě příliš intenzivně, když sebou trhl při doteku Itachiho ruky na jeho rameni, Sasuke k němu otočil hlavu a nechápavě ho probodl pohledem. Starší zaklínač v tichosti přikývl, dokonale chápal myšlenky, které mu kolovaly v mysli a dával mu, jako vždy najevo, že není sám. Černovlásek zavrčel, a společně se vrátili k jejich předešlé činnosti, oba si usrkli doušek z ještě horké kávy a zaposlouchali se do další z písní, které se Suigetsu rozhodl naučit jejich malou sestru, přičemž před ní do rytmu pokyvoval ukazováčkem a se zavřenýma očima.