Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 25.: Moje víra v mír ¤

Sasuke zaujatě sledoval, jak růžovovláska strnula. Když si z Itachiho úst vyslechla příběh, který formoval součást života Uzumakiho, její nefritové oči se zachvěly uvědoměním, že má bratra. Pečlivě sledoval, jak si její slzy razily cestu na povrch při zjištění, jakou oběť její matka musela podstoupit, když se Naruta musela vzdát. Nejvíce ho však zaujal záblesk nefalšované a čisté zlosti, která se rozléhala jejím systémem jako jed. Hněv ji zcela pohltil v okamžiku, kdy Itachi na otázku, kdo byl ten zaklínač, který si od Džina přál, aby získal přítele, vyslovil jako odpověď jeho jméno.

Nefritové oči se do něj zavrtaly. Skoro dokázal vycítit její hněv a zášť vznášející se atmosférou, která je dělila. Odolal nutkání pozvednout obočí, když její pohled náhle změkl a nenávist se vytratila tak rychle, jak přišla.

Dívka sklopila zrak a zadívala se na své dlaně. Po krátké odmlce zašeptala: „Chápu to,"

Na rozdíl od Sasukeho, Itachi své překvapení nemaskoval a jeho obočí vzlétlo do výšin.

„Chápeš?" podivil se, vyměnil si s mladším sourozencem krátký pohled. Pak se znovu obrátil k růžovovlásce, která potvrdila svá slova souhlasným pokýváním hlavou.

„Ano," uznala. „Mikoto zemřela a cítil se sám. Jeho přání mu tehdy připadalo jako jediná možnost, jak se zbavit pocitu opuštění –"

Při vysvětlování závěru, ke kterému došla, se Sakura ve svém projevu zastavila, když k jejím uším dolehlo posměšné odfrknutí, které pocházelo od mladšího Uchihu. Pohlédla na něj, jen aby zjistila, že si založil ruce na prsou a zády se zapřel o zeď za sebou s arogantním úšklebkem.

Sakura nechápavě zamrkala.

Itachi k ní natáhl paži, avšak růžovovláska uhnula před jeho dotykem. Kmitala očima z jednoho bratra na druhého se zamračenou tváří. Sasukeho drobná, ale zato významná reakce okamžitě zbourala všechny její domněnky. Starší Uchiha paži stáhl zpět k tělu, zapřel se o hůl, kterou si přidržoval u nohy a unaveně si povzdechl.

V Itachiho černých očích se zablýskal odlesk smutku, kterého si Sakura nemohla nevšimnout. Srdce jí stisklo pod přívalem nostalgické frustrace, kterou Itachi prožíval vždy, když se konverzace jakýmkoli způsobem obrátila k mladší sestře.

„Tehdy, když Sasuke vyslovil své první přání," promluvil tichým hlasem. „Mikoto byla naživu,"

*.*.*.*

- FLASH BACK –

Dny byly stále chladnější, vítr silnější a vzduch se stával vlhčím. Důkazem toho byly Itachiho dlouhé vlasy, které vály spolu s vánkem v jeho rytmu, když stál na verandě a díval se na přicházející bouři, jak se mračna spojují, vytvářejí tmu na obloze.

Na jeho tváři se objevily první vrásky v okolí černých očí, které začínaly u kořene jeho nosu. Jeho matka vždycky říkala, že to byl první signál, díky kterému už od jeho dětství dokázala okamžitě rozpoznat, jak se cítí.

A právě teď se Itachi cítil sklíčeně, vyděšeně a nemohl spát.

Za jeho zády se ozval tlumený dětský smích, který vycházel z jejich domu za doprovodu malých, neškodných výbuchů.

Lehce se pousmál. Velmi dobře věděl, jak oba jeho malí sourozenci milují kouzla, i přesto, že to Sasuke nechtěl projevit navenek jako Mikoto, která vesele tleskala s rukama nad hlavou vždy, když kolem ní přeletělo papírové letadélko, které pak vzlétlo a vybuchlo v jejich malý, soukromý ohňostroj.