Kapitola 49: Naděje

61 3 5
                                    


Naděje.

To bylo to jediné, co tmavovlasý muž sedící na vysoké židli u baru potřeboval. Loktem se zapřel do tvrdého materiálu desky před sebou, hlavu znuděně položil do dlaně. Netrpělivě poklepával po špinavém povrchu baru, ostrým pohledem probodával barmana, který stál u výčepu a tvářil se, že jeho existenci nevnímá. Itachi si, při pohledu na špinavého, zpoceného barmana, nevrle odfrkl, čímž nevědomky přitáhl jeho pozornost, i když jen na krátký okamžik, kdy barmanův pohled zabloudil k jeho temné postavě zahalené v černém plášti.

„Co musí člověk udělat, aby dostal skleničku?" zavrčel.

Barman se zastavil ve své činnosti, otočením kohoutku zastavil tekoucí proud zlatého moku, s prasknutím položil zpola plnou sklenici. Na krátký okamžik se zahleděl na nezaujatý výraz muže opírajícího se o jeho bar, pak nevěřícně zvedl husté obočí, odmítavým způsobem odhodil utěrku stranou a zkřížil ruce na prsou.

Černovlásek se na malý moment zastavil, přistihl se, jak nevědomky zadržuje dech. To gesto, ten způsob, jakým měl odmítavě překřížené ruce na prsou, jak si ho prozíravě prohlížel, mu byl bolestně znám. Ale jeho, ten, který ho věčně obdarovával uštěpačnými a úsečnými poznámkami, zavrčením v odpověď, toho už neviděl tak dlouhou dobu.. kolik to už vlastně bylo? Přemýšlel, rok, dva.. nebo tři? V den, kdy opadl poslední podzimní lístek, který s lehkostí letěl vzduchem, dokud se nedotkl země, Itachi přestal počítat, kolik dní uběhlo od momentu, kdy se v tichosti, pod rouškou měsíce a tmy díval, jak mladý zaklínač bez rozloučení opouští svou rodinu.

„Být člověkem například," odsekl mu znechuceně, povýšeně se zadíval do tváře černovlasého muže, avšak hned na to sklonil hlavu, když se jeho pohled setkal s karmínově červenýma očima. „Vypadni, Uchiha,"

V té chvíli, kdy ho poprvé oslovil, se Itachi probral ze zamyšlení a náhle pocítil, jak se všechny pohledy v malém prostoru pohostinství obrátily k nim, přesněji, téměř dokázal vycítit, jak se každý jeden pohled zavrtává do jeho zad. Tušil, že kdyby pohled dokázal zabíjet, už dávno by měl v zádech zabodnutých alespoň tisíc nožů a dýk.

Itachi zavřel oči a pomalu, nahlas si povzdechl.

Barman si automatickým a nacvičeným pohybem utřel ruce do zástěry, kterou měl omotanou kolem pasu, i když Itachi silně pochyboval o tom, že to bylo nutné; předpokládal, že to bylo jen další gesto plynoucí z jeho stoupající nervozity, kterou v něm vyvolávala vzniklá situace.

„Podívej, nechci problémy," řekl, opřel se zády o zeď za sebou a bradou pokynul k davu lidí, kteří je se zaujetím pozorovali.

Nebylo se čemu divit, v jeho podniku, který zřejmě představoval celé jeho živobytí, se objevil zaklínač. Tmavovláskovi netrvalo ani pár vteřin, než díky své vrozené oční schopnosti zjistil, že tento muž, který ho odmítal obsloužit - jako mnoho jiných, popravdě řečeno - byl obyčejným a prostým vlkodlakem, kterého doma čekala dvě malá vlkodlačata; tyto musel po smrti své milované vychovávat a chránit úplně sám. Poslední, co si tento muž na tomto světě, v době probíhajících nepokojů, na bedrech přistál další problém, o který skutečně nestál.

Barman nervózně přeložil váhu z jedné nohy na druhou, utřel si studený pot, který mu stékal po levém spánku a předtím, než se odvážil shlédnout, nasucho polkl. Otočil se k vitríně za sebou, ve které měl vyložený nejlepší alkohol, následně vytáhla zdobená sklenička, ve které podával nápoje jen nejlepším a nejbohatším zákazníkům. V místnosti byla atmosféra tak tichá a napjatá, že v momentě, kdy barman vytáhl korek z láhve, ten zvuk byl tak ohlušující, jako exploze, při které se denně podsvětí probouzeli. Když zkušeným pohybem popadla sklenička a lil do něj tmavě hnědý nápoj, ten zvuk připomínal zvuk prolévající se krve, se kterým naopak všichni pozůstalí podsvětí usínali.

Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]Where stories live. Discover now