Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 30.: Němé činy ¤

Starší z havraních bratrů miloval východy slunce. Rád se díval, jak sluneční paprsky pohlcují poslední zbytky stop, které po sobě zanechala noc a nahrazovaly je novou jiskrou, nadějí na další den. Ještě raději měl, když si tento tichý moment mohl vychutnat s šálkem dobré, ještě teplé černé kávy, když posedával na okenním parapetu, jednu nohu nechal volně viset přes okraj, opíral se o rám a zakláněl hlavu, čekal, kdy hřejivý sluneční paprsek osvětlí i jeho temnou tvář a vnese tak teplo do jeho prázdné duše.

Už to bylo dlouho, několik dlouhých let, co jeho duše pocítila klid a ještě déle, co nacházel novou naději v novém dni. Téměř ani nevěřil, že ten okamžik přijde, nebo spíš, že se ho někdy dožije. Ale v těchto dnech zjišťoval, že se mýlil - neodolal malému úsměvu, který se zračil na jeho tváři, kterou okamžitě odvracel, aby nenarušil intimní moment mezi růžovovláskou a jeho bratrem, když se několik dní po sobě společně ocitli na prahu vchodových dveří.

Sakura u nich strávila několik posledních dní, vlastně u nich byla od té doby, co vyšla pravda na povrch a usoudila, že je načase vrátit se do svého domu, ale Sasuke ji už očekával, opřený o zeď za sebou, s rukama zasunutými v kapsách kalhot, aby ji zastavil. Starší Uchiha znal svého mladšího bratra, věděl, že není jedním z těch, kteří své pocity projevují navenek prostřednictvím slov, právě naopak, Sasuke byl již od dětství mužem, za kterého mluvily jeho činy.

Viděl, jak přistoupil ke zmatené růžovovlásce, chytil ji za ruce a přitáhl si ji do objetí, držel ji pevně až do chvíle, než se její tělo neuvolnilo, pak ji odvedl do kuchyně, kde připravil dva hrníčky kávy, přičemž do jednoho z nich přilil pár kapek mléka, pak přidal špetku cukru. Ani tehdy, když poprvé růžovovláska okusila černou kávu, neodolal mírnému úšklebku, když se zatvářila znechuceně, téměř si myslel, že obsah, který se nahromadil v jejích ústech s trpkou pachutí, okamžitě vyplivne. Jen krátce na to k ní přistoupil černovlásek, který ji odvedl znovu do kuchyně, strávil tam s ní několik desítek minut, přidával do kávy po troškách mléka, dokud se tvář růžovovlásky neuvolnila a objevil se na ní spokojenější výraz. Později popadl nádobku s cukrem a znovu po trošce přidával, dokud se růžovovláska neusmála, když si - tentokrát už spokojeně - odpila ze šálku. Itachi v to ráno užasle sledoval, jak Sasuke vytváří lektvar jako ušitý pro jeho růžovovlásku, v momentě, kdy se Sakura usmála poté, co její chuťové pohárky okusily příjemnou chuť, zahlédl, i když jen na malý moment, jak se Sasukeho napjaté vyčkávající tělo uvolnilo a v jeho černých očích se objevil spokojený záblesk, když Sakuřiny ruce obeply bílý šálek a odpila si znovu.

Znal Sasukeho od narození, znal každou jeho stránku a charakterový rys, který se v něm postupem let vytvářel. Znal jeho dobré ticho, znal jeho smutné ticho, rozzlobené a dokonce i zamyšlené. Ale až teď, po skoro dvaceti letech jeho života, uviděl a poznal klidné a něžné ticho, které se objevilo spolu s růžovovláskou, která vnesla jiskru světla do jeho života, kterou předtím neznal. A teď, když se situace zopakovala, díval se, jak černovlásek bere dva hrníčky vytvořené kávy do jedné ruky, druhou se natahuje po ruce růžovovlásky, kterou s sebou odváděl na terasu domu, kde si ji plánoval vychutnat spolu s ní.

Itachi nemohl zabránit tomu pocitu, který se v něm probudil vždy, když se podíval na Sasukeho, který obracel očima nad smíchem růžovovlásky. Nemohl víc žasnout, když se růžovovláska na malý moment zadívala do prázdna, ztracená ve vzpomínkách a myšlenkách o posledních událostech, které ji trápily a Sasukeho neočekávané reakce, v podobě jemného pokývání prstů, které způsobily, že kolem hlavy se smutnou tváří Sakury přeletělo papírové letadélko, které jí vyčarovalo drobný úsměv na tváři.