¤ Kapitola 36.: Některé věci se nezmění ¤

45 4 0
                                    


„Že ti to trvalo, Teme,"

„Hmp,"

Na Sasukeho úšklebek se Naruto v odpověď lehce usmál.

Příjemný vánek rozcuchal jeho zlaté vlasy společně s tmavými prameny zaklínače.

Naruto natáhl ruku na znak příměří. Sasuke zvedl paži, aby tu jeho uchopil pevným stiskem. Dlaně dvou bratrů, poloboha a podsvěťana, dělilo sotva několik centimetrů.

Těsně předtím, než se jejich ruce spojily, Uzumakiho úsměv zmizel a nahradila ho vážná tvář. Otevřenou dlaň zaťal v pěst a prudce se zahnal po zaklínači.

*.*.*.*.*.*

Zatímco Kabuto se zkušeně pohyboval po laboratoři, Sakura prožívala jakousi emoční krizi. Tupě zírala, jak chlapec pochoduje sem a tam, sbírá různobarevné nádobky naplněné bůh ví čím; někdy se sklonil, aby si k nim přičichl. Když se zatvářil spokojeně, sám pro sebe několikrát přikývl a lahvičku položil na stůl k jiným předmětům; a naopak, pokud se jeho tvář zkřivila znechucením, vrátil ji na místo a s hlasitým zaklapnutím zavřel dvířka otevřené skříně.

Od jejich rozhovoru uplynulo několik desítek minut, ale Sakura nebyla schopná určit, jestli ten časový úsek byl dlouhý, nebo ne. Myšlenky jí spalovaly mozek.

Razantně odmítala přijmout skutečnost, že by Sasuke mohl mít cokoliv společného s tímhle šílencem. Bylo to vyloučené. Tedy... alespoň to bylo něco, o čem se pokoušela přesvědčit sama sebe.

Přímé důkazy však svědčily proti zaklínači a její srdce se trhalo na kousky.

Měla pocit, jako by jí Kabuto svými slovy zarazil ruku přímo do hrudi, jeho ostré nehty se zaryly do jejího srdce, které nyní nedokázalo pumpovat dostatek krve do zbytku jejího systému. Vzduch jí připadal o něco těžší, a nebyla si jistá, jestli to bylo díky tomu nechutnému, zatuchlému zápachu v této místnosti.

Tehdy, když se jí Sasuke jednoho večera zmínil, že kdysi žil jenom pro pomstu, jeho slovům nevěnovala dostatečnou pozornost. V jeho přítomnosti se cítila příliš kouzelně omámená. Ale teď, když tu byla nucena několik dlouhých hodin sedět spoutaná a dívat se do průzračných očí malé holčičky plných strachu, nejistoty a otázek, co se to s stalo, Sakura věděla, že udělala jednu z největších chyb. Mohla ho zastavit, mohla to udělat.

Tohle všechno byla její chyba. I když jen nevědomě a zčásti, ale byla.

Její pozornosti neuniklo, jak Kabuto při vyprávění druhé části příběhu zatínal zuby. Bylo zřejmé, že se Sasukeho rozhodnutím vzdát se tohoto cíle, nesouhlasil.

Bylo to jako stát na stezce dvou cest. Pochybnosti a důvěra vůči zaklínači sváděly tvrdý boj, až její srdce nabralo poslední zbytky sil, aby přehlušilo zvuk nechtěných myšlenek a poukázalo na důležitost Sasukeho rozhodnutí. Kabuto se zmínil i o tom, proč se vlastně Sasuke rozhodl stáhnout. Byla to jeho láska a oddanost.

Zírala do země před sebou, když znovu promluvila. „K čemu nás potřebuješ?"

Její hlas se rozlehl po místnosti jako bič. Černokněžník se zastavil uprostřed své činnosti, dvě zvědavé zlaté oči s úzkou zornicí se k ní obrátily, aby jí věnoval svou pozornost.

S odpovědí nespěchal, téměř se zdálo, jako kdyby chvílemi zvažoval správný výběr slov, kterými by vystihl své záměry tak, aby je pochopil i běžný červ. Ještě předtím se ale vrátil ke své předešlé činnosti, přeléval obsah nádobky s modrou tekutinou do lahvičky naplněné zelenou. Následně je pravidelným, krouživým pohybem ruky smíchal v konzistentní podobu.

Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]Where stories live. Discover now