Secret ||Levi Ackerman|| ❌

Chapter 42

Kroky mám pevné, když se nenápadně provlékám úzkými prostory mezi nákladními bednami, čekající jako záloha. Ukrytá ve stínech pod budovou netrpělivě čekám až uslyším zvuky kopyt a Arminův hlas. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, utíkající pohledem k hoře, za kterou je ukrytý Levi společně s ostatními. Jediné co mne drží v rámci možností při smyslech je to, že alespoň on je ukrytý v bezpečí. Dokonce se ani nenamáhal s námi vyjednávat, když jsme se shodli aby zůstal nahoře s ostatními. Jeho hlavním cílem je zabít Zekeho, ne bojovat v přístavu. To musí přenechat nám, kteří se můžeme uzdravit. 

Klapot kopyt mne vytrhne z přemýšlení a já stočím pohled ze svého úkrytu směrem k molu, kde se mihne stín koně. Takže to začalo. Okolím se nese směs Arminova a Flochova hlasu, ale na tu dálku nejsem schopna rozeznat co říkají. Přesně dle plánu se Arminův kůň prudce otočí, cválající za doprovodu Connieho k druhé straně mola, ke stroji. Dlouhou dobu se nic neděje a já přeci jen začnu doufat, že náš plán vyšel a podařilo se nám obejít Flocha a Jageristy. 

Měla jsem ale sama moc dobře vědět, že ve chvíli kdy mi v srdci svitne naděje, je onen plamínek ihned ušlapaný. Výstřel. Jeden jediný. Stačil však k tomu aby se celé mé tělo napnulo a já neopatrně vykoukla z úkrytu. Armin i Connie stále stojí na nohou, zděšené pohledy stočené k budově kde se nachází Floch. Budově za mými zády. Ještě ne. Nesmím dát najevo že tu jsem. Nikdo z nás. Až na jednu osobu. 

Tříštění skla mi naznačí, že Mikasa se dostala na své místo uvnitř místnosti, kde by měli být vězněni ti, které potřebujeme osvobodit. Ozve se několik dutých ran, sotva slyšitelných pro vojáky nad námi a já zadržím dech, jakoby to snad nějak mělo pomoct Mikase nebo ostatním. Jenže v příštích několika vteřinách se ozve druhé tříštění skla, ukončující ihned náš prvotní plán a startující ten druhý. Mnohem horší. 

Vybíhajíc ze svého úkrytu mezi bednami se dostanu do zorného pole některých vojáků právě ve chvíli, kdy desítky z nich vrhnou kopí do jediné místnosti v budově vedle mne. Neváhám ani vteřinu a vystřelím háky do zdiva, sekajíc připravenými čepelemi do boků tří z nich, odlétající pryč. Mým úkolem teď není zabíjet vojáky. Potřebuju najít toho, kdo jim velí. Toho, kdo měl zemřít již tehdy při návratu do Shiganshiny. Potřebuju Flocha. 

Další výstřel zanikne v křiku a řinčení boje, chaosu jenž vznikl při překvapivém útoku mě, Reinera a Annie. Zpozorujeme ho téměř ve stejnou chvíli, zatímco křičí další rozkazy, nevšímající si tří osob letících přímo k němu. Jeho pozornost se na nás upoutá až s prvními zlatavými paprsky protínající oblohu. 

Naši titáni dopadnou na zem bok po boku, Reiner a Annie natahující se svými mohutnými pažemi po vojácích na střeše. Dlaně se mi zatnou do pěstí a klouby mi projedou ostré háky, v nichž nachází smrt několik Jageristů, ale stále ne ten, kterého potřebuju. Musí zůstat bez vedení, bez rozkazů. A já se také musím pomstít tomu, kdo nechal Leviho ležet v bažině po výbuchu jeho povozu a chtěl ho nelítostně popravit. 

Jen ona samotná představa mi stačí k tomu, aby se okolím roznesl můj mohutný výkřik, vyvádějící bojující vojáky na pár vteřin z rovnováhy. Pro pár z nich je to osudným, další stihli zpozorovat rány titánů v pravý čas. 

Okolo hlavy mi prolétne kopí, zapichující se do domu před mýma nohama, jenž se za hlasitého výbuchu snese k zemi a já se s hlubokým zavrčením otočím, obrňující si týl v přípravě na blízký boj. Nezdá se, že by se řady našich protivníků tenčily, ba právě naopak. Naším dalším problémem jsou ještě i posily, které se k nám neúprosně blíží ve vlaku. O ty se ale musí postarat Pieck a Onyankopon.