Two witches, one god - [Wanda & Loki FF]

XXI.

Pohled Lokiho:

Celou noc jsem nemohl usnout. V hlavě jsem si pořád dokola přehrával rozhovor s Avery. Nevěděl jsem, jak situaci vyřešit. Když bych odcestoval do Jotunheimu, bylo jasné, že bych se zpět nevrátil. Byla to past. Na druhou stranu, nepřipadalo v úvahu nechat Wandu té pomatené čarodějnici. Situace byla bezvýchodná.

Na první den, který mi Avery dala, jsem svolal tajnou radu. Věděl jsem, že radit se s lidmi, kteří nemůžou chápat současnou situaci, je šílené, zvláště když mne někteří nesnáší a neustále mi předhazují mé chyby.

Když se konečně sešli všichni radní ve velkém sále, ani jsem nestačil pozdravit a už se ke slovu hrnul mladý muž, který mi už mnoho dní drásal nervy: ,,Tak copak se bude probírat dnes? Můžu hádat? Bude to... áá už vím, zmizení Vaší dívky. Tak to bude jistě velmi prospěšná debata, která přinese do královské pokladnice tolik peněz, že budete moci tajnou radu úplně rozpustit."

,,Už o tom docela dlouho přemýšlím," řekl jsem s kamenou tváří. V davu radních to zašumělo. Nechtěl jsem se zdržovat zbytečným rozčilováním nad slovy radního. Čas na záchranu Wandy se neustále zmenšoval a já začal pociťovat nepříjemnou úzkost.

,,Vážení páni radní!" oslovil jsem stále hučící dav a ten utichl ,,Jak už zmínil tady náš drahý přítel, dnes bych s vámi rád projednal téma zmizení slečny Maximovové. Některým z vás se to jistě může zdát jako banální záležitost, já tuto situaci vidím jako velmi závažný problém. Je zcela na místě projednat záchranou operaci do Jotunheimu."

,,Nepřipadá v úvahu, abychom riskovali životy našich vojáků kvůli jedné bezvýznamné holce," ozval se opět hlas mladého radního.

Nikdy jsem to nechtěl říci nahlas, ale pro záchranu Wandy jsem musel. I já takto párkrát přemýšlel, nebyl jsem z toho však vůbec nadšený.

,,To není pravda. Nikdy jste o tom nepřemýšlel? Slečna Maximovová je Scarlet Witch. Mocná čarodějnice. Může se podílet na ochraně Asgardu."

,,Scarlet Witch? Ta, které je předpovězeno, že zničí celý vesmír. A tu bychom měli podle Vás zachraňovat? A vůbec, když je tak mocná, proč se nezachrání sama?" ptal se radní.

,,Správně. Scarlet Witch je pro nás nebezpečná. Je dobře, že je na té mrazivé planetě. Tam od ní nikomu nebezpečí nehrozí," přidali se další radní.

Nevěřil jsem vlastním uším. Dříve jsem hravě uměl ovládat debatu. Teď se má prosba o záchranu Wandy během chvíle obrátila proti mně, lépe řečeno, proti Wandě.

V zoufalství jsem po celý zbytek dne poslouchal další a další argumenty, které na unesenou čarodějku házely samou špínu. Po několika hodinách jsem už ani téměř nevěděl, proč jsem chtěl Wandu zachraňovat. Věci, které jsem o ní slyšel byly příšerné, vsadil bych se ale, že mnohé z nich nebyly pravdivé.

Druhého dne mne probudil matčin hlas. Když se mi podařilo otevřít zalepená oční víčka a rozhlédnout se po místnosti, zjistil jsem, že jsem usnul na svém pracovním stole. Nepamatoval jsem si, jak se mi podařilo dostat se do svého pokoje, věděl jsem jen, že jsem byl nesmírně unavený.

Matka na mne pohlížela vlídnýma, ale starostlivýma očima.

,,Co se to s tebou děje?" zeptala se. Pokrčil jsem rameny a prohrábnul si zacuchané havraní vlasy. Ve skutečnosti jsem to moc dobře věděl.

,,Dřív jsi takový nebýval. Změnil jsi se,... jako Thor." pokračovala Frigga. Zamračil jsem se.

,,Thora sem teď netahej. Ten si vklidu užívá na zemi s tou svojí Jane. Je šťastný," podotknul jsem.

,,A ty na něho žárlíš," odvodila matka. Vrhl jsem na ni překvapený výraz, ale už dávno jsem zjistil, že Frigga dokáže velmi přesně odhadnout mé pocity. A i tentokrát měla pravdu. Sám sobě bych si to nepřiznal, ale opravdu jsem na Thora žárlil. Měl bezstarostný život na Midgardu, užíval si každé chvíle, aniž by musel řešit jakékoli problémy. Proč on mohl být šťastný a já ne? Proč jsem musel o své štěstí tolikrát přijít a stále jsem ho pevně nedržel ve svých rukou? On to měl tak jednoduché.

,,Nemusíš se bát. Thor se také musel snažit, aby Jane získal. A kolikrát to neměl snadné. Mnohdy ji musel opustit. Měl své povinnosti v Avengers a nebyly to záležitosti jen na pár dní. Ale vidíš, je trpělivý. Tak buď také! Pro lásku musíš bojovat, ale někdy ten boj neznamená, že někomu ublížíš. Někdy stačí pouze čekat," řekla matka, pohladila mne po vlasech a odešla.

Čekat? Znamená to, že mám čekat až Avery něco Wandě udělá. Mám tu jen sedět a utápět se v pocitu viny? ptala se jedna má část.

Měl bych raději přemýšlet nad tím, jak Wandu zachránit. Práce kvapná, málo platná. Když záchranu uspěchám a řádně ji nepromyslím, je možné, že se nepodaří. Musím se zamyslet nad tím, jak přesvědčit Avery o tom, že propuštění mne i Wandy stojí za to, radila mi má druhá část, kterou jsem se také rozhodl uposlechnout.

Nastal třetí den. Cítil jsem, že i přesto, že jsem celý předchozí den do detailů promýšlel svou strategii, začíná se ve mě probouzet neklid. Nebyl jsem si jistý, jesti můj plán vyjde, jelikož byl hlavně o emocích a pocitech. Záleželo jen na Avery, jak se rozhodne, jestli Wandu pustí ze svého zajetí.

Musel jsem uznat, že dříve jsem býval sebejistější. Byl jsem pevně přesvědčený o tom, co jsem dělal. Nikdy jsem o svých rozhodnutích nepochyboval. Říkám si, že to bylo nespíše tím, že jsem byl sobec. Teď si již dokážu přiznat skutečnost. Opravdu tomu tak bylo. Dříve jsem myslel jen na sebe a neohlížel se na ostatní. Mnozí kvůli mně trpěli, ale nejvíc Avery. Byla to tak hodná a milá dívka, a když vidím, co se z ní kvůli mně stalo, nemůžu uvěřit, že jsem si nevšimnul, jak svému okolí ubližuji.

Rozhodl jsem se vyrazit. Obléknul jsem si svou koženou zbroj, dlouhý zelený plášť a na hlavu nasadil zlatou čelenku s malými růžky.

Nechtěl jsem příliš vzbudit pozornost, proto jsem se také rozhodl cestovat do Jotunheimu, místo Bifrostem, přes magické portály. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, kde by bylo nejvhodnější portál otevřít. Vzpomněl jsem si na místo ukryté mezi ledovci. Nacházelo se nedaleko od malé chatičky, kde se po dlouhá léta ukrývala Avery. Bylo to její útočiště. Pamatuji si, že mě tam chtěla zavést v den, kdy jsme společně navštívili Jotunheim. Kvůli mému hrůznému činu to ale nestihla.

Několikrát jsem zakroužil pažemi a vstoupil skrz magický kruh na půdu Jotunheimu.