Two witches, one god - [Wanda & Loki FF]

XVIII.

Kdo by mohl tušit, že se stane to, co se stalo. Že se během pár dní ocitnu hned na třech planetách.

Moje další probuzení nebylo tak příjemné, jako předchozí. Hned, jak jsem otevřela oči, hlava mě rozbolela jako nikdy. Nahmatala jsem bouli na spánku a znovu jsem zavřela oči v naději, že bolest přejde.

Když se tak nestalo po půl hodině, rozhodla jsem se odvážně se zvednout a prozkoumat prostředí, v němž jsem se nacházela.

Své unavené tělo jsem podepřela rukama a nahmatala kožešinu. Pomalu jsem se rozhlédla po pokoji.

Stejně, jako na Asgardu bylo vše ze zlata, zde byl veškerý nábytek, stěny a dekorace tvořeny ledem. V nevelkém pokoji se nacházela postel pokrytá kožešinami, několik malých skříněk a stolků a dvě ledové sochy lidí v životní velikosti.

Zaujaly mne předměty, které byly na kusech ledu zavěšené. Zvedla jsem se z postele a i přes stále neustupující bolest hlavy jsem se k nim vydala. Nejdříve jsem zamířila k soše, která byla oblečená do tmavě zelených šatů.

Užasle jsem se dotkla síťové látky, která šatům dodávala pohádkový vzhled. Úsměv mi ze rtů zmizel ve chvíli, kdy jsem na šatech objevila krví olemovanou díru v oblasti břicha. Rychle jsem od zelené látky ucukla a raději se přesunula k soše druhé.

Ta na sobě neměla nic jiného než veliký zlatý prsten s majestátním smaragdem. Zamyslela jsem se nad tím, co mě ten krásný šperk připomíná, ale svou myšlenku jsem nedokončila, kvůli hlasu, který se za mnou znenadání ozval.

,,Líbí se ti?" zeptala se žena. Otočila jsem se, i když jsem ani nemusela, protože jsem věděla, kdo za mnou stojí. Ten hlas jsem už bohužel znala.

,,Avery," vyslovila jsem čarodějčino jméno, zatímco se usmála.

,,Jsem ráda, že si mě pamatuješ," řekla potěšeně ,,Vždy jsem si přála, aby si lidé pamatovali moje jméno."

,,Ale asi ne tak, jak si ho pamatuji já,"

Avery pohlédla na mou ruku, kde mi zpod rukávu stále vykukovala spálená kůže.

,,Proč ne?" odpověděla klidně čarodějka a pokrčila rameny. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a všimla si, že si mne Avery zkoumavě prohlíží.

,,Přemýšlím, čím Loki okouzlil tebe," vyslovila mou domněnku nahlas a poté se pohledem zastavila na mé ruce ,,Ten prsten, no samozřejmě, to je celý on. Extravagantní a falešný."

Její pohled mi byl nepříjemný. Cítila jsem z něho nenávist a zvláštní chlad, který dolehl i na mou kůži a já se začala třást.

,,Vím, že tě vyděsily ty šaty," řekla po chvíli čarodějka a já pochopila, že má větší moc, než jsem si myslela ,,Tedy spíše ta díra v nich."

,,Od čeho je?" nevydržela jsem úmorné ticho a učinila tak Avery nevídanou radost.

,,Tyhle šaty jsem na sobě měla při naší svatební cestě. Tu díru udělala dýka, která mne zabila," dovysvětlila bělovlasá žena a já se vyděsila.

Stále jsem si pořádně nedokázala představit, jak Averyina vražda proběhla. Jen občas jsem viděla, jak jí modré nestvůry, stejné, jaké mne napadly v asgardských zahradách, zabodávají do těla své z ledu vytvořené zbraně, jak čarodějka padá k zemi a následně i z útesu a jak se bůh neplechy drží za hlavu a proklíná se za to, že svou ženu nedokázal uchránit. Muselo to být pro něj tak těžké. Ztratit někoho, koho tak moc miloval, koho mohl konečně mít po svém boku. Sama jsem o té bolesti věděla dost. Mí rodiče, Pietro, Sokovia, jejich ztrátu jsem kladla za vinu pouze sobě, tomu, že jsem pro ně neudělala dost.

Místo myšlenek na mou minulost mi do hlavy napochodovaly otázky z přítomnosti. Znovu jsem se rozhlédla po místnosti.

,,Kde to jsem?" zeptala jsem se Avery nepřátelským hlasem. Ta mi opět věnovala jeden ze svých posměšných úšklebků.

,,Tam, kde budeš v bezpečí, přeci," odpověděla s kapkou vážnosti v hlase a dodala ,,V Jotunheimu."

,,V bezpečí?!" vyřkla jsem nevěřícně ,,Tak o tom pochybuji. Kdo by mě tu chránil a před čím asi?"

,,Já, před tím královským parchantem,"

,,Nevěřím ti ani slovo!"

,,Nevěř, tvoje chyba," pokrčila rameny bělovlasá čarodějka ,,Musím tě ale stejně poprosit, aby jsi tu zůstala. Po paláci se pohybuj jak chceš, ale doporučuji ti zůstat tady. Mezi místními nejsi moc oblíbená."

Avery se otočila k odchodu. Došla ke dveřím, ale ještě než šáhla na jejich ledovou kliku a zmizela za jejich deskami, otočila ke mně svou bílou tvář a pověděla mi: ,,Musím si ještě něco zařídit, ale budu zpátky dřív, než by jsi čekala."

Posadila jsem se na postel, kde jsem ještě před několika minutami spala. Myšlenky mi hlavě bublaly jako vařící se voda pod pokličkou a já se nemohla zbavit přesvědčení, že Avery není zase tak špatná, jak jsem si dříve myslela.

Její slova sice byla zvláštní a nevyvolávala ve mně příliš hezké pocity, ale rozhovor, který jsme spolu měli nebyl nijak nepříjemný a čekala jsem, že bude mnohem horší.

Stále jsem ale nepochopila její poznámku o mé ochraně. 

Proč by mě měla chránit před Odinsonem, když je to ona, kdo mi způsobil všechna má zranění?!

I když se mi teď čarodějčina společnost nezdála tak nepříjemná, v Jotunheimu jsem už nechtěla zůstávat ani minutu, a tak jsem začala vymýšlet plán, jak se z tohoto mrazivého místa dostat pryč.

Zvedla jsem se z velkého lože a vydala se ke dveřím, které jsem otevřela a opatrně se rozhlédla, jestli se na chodbě nikdo nenachází. Tiše jsem za sebou ledové desky zavřela.

Plížení mi nikdy nešlo, ale teď jsem jeho nácvik, který mne donutil podstoupit Steve, využila. Opatrně jsem našlapovala na ledovou podlahu. Má hlava se stále otáčela a kontrolovala, jestli se ke mně nikdo neblíží.

Zpanikařila jsem v momentě, kdy jsem uslyšela něčí kroky. Vběhla jsem do prvních dveří, které jsem uviděla a rychle je za sebou zabouchla. Hlavu plnou strachu jsem opřela o ledové desky a zavřela oči.

Měla jsem už toho dost. Tolik strachu jsem snad v životě nezažila a to už jsem za sebou měla všelijaké šílené akce a zážitky.

V momentě, kdy jsem svá oční víčka vytáhla, jsem uviděla něco, co mi alespoň na malý okamžik zvedlo náladu. Nacházela jsem se v knihovně.

Knihy jsem milovala a jelikož byla Avery už trochu předvídatelná, nebo jsem to nějakým záhadným způsobem cítila ve svém nitru, musely se zde jistě nacházet nějaké knihy o magii.

Popošla jsem blíže do středu místnosti a pozorněji si ji prohlédla. V ledových policích barevné obaly knih nádherně zářily. Po zemi byly poházené, kromě kupiček spisů, které se do polic už nevešly, i svíčky a svícny nejrůznějších velikostí.

Nejvíce mne ale zaujala kniha, které měla svůj vlastní ledový podstavec. Hned jsem poznala, že se jedná o Darkhold.

Rozešla jsem se k temné knize. Má ruka se vymrštila, aby se jí mohla dotknout, ale než se tak stačilo stát, přerušil ji hlas.

,,To ti tedy moc dlouho nevydrželo," podotkla Avery.

,,To jsi to stihla opravdu rychle!" odrazila jsem její poznámku a otočila se, jen abych mohla spatřit její veselou tvář.