Two witches, one god - [Wanda & Loki FF]

XIX.

Pohled Lokiho:

Šťastné chvíle s malou čarodějkou zmizely stejně rychle, jako se objevily.

Bál byl první příležitostí, kdy jsem dostal pocit, že se Wanda v Asgardu - se mnou - cítí šťastná. Několik tanců a její záchrana mi zvedla sebevědomí, i když jen o trošku, která ale stále věřila, že je potřeba, abych čarodějku chránil.

Proč bych to ale dělal. Wanda byla nejmocnější bytostí v kosmu a dokázala se uchránit sama.

Připomněl mi to i její sen, jenž ve mně, nebudu lhát, vyvolal snad větší obavy než v třesoucí se uplakané čarodějce. Vzpomínám si, na ten večer, kdy ke mně přišla.

Poté, co jsem uslyšel podezřelé klapnutí dveří, myslel jsem si, že mne přišel někdo zabít, zvláště když jsem zjistil, že přítomný není přítomný, ale přítomná. Okamžitě jsem ucítil magický oblak vznášející se kolem osoby, s překvapením jsem však zjistil, že se nejedná o magii temnou.

I přesto jsem si ale stále nebyl jistý, kdo přede mnou právě stojí. Odvážný hlasem jsem se přítomné osoby dotázal, ale hned poté, co jsem uslyšel její hlas, jsem pochopil, že mne přítomná zabít nepřišla. Tedy, doufal jsem.

Kdyby nebohá Wanda věděla pravdu o Avery, Thorovi, nebo o tom, jak jsem se vlastně dostal k vládnutí, měla by důvodů zbavit mne života tolik, že bych to ani nespočítal. Musím přiznat, že jsem se dříve nechoval zrovna ukázkově, ale už to tak je. Jsem přeci pořád bůh neplechy, nebo ne?!

Vzal jsem nešťastnou Wandu do svého náručí a poslouchal její vyprávění.

Hned od prvních slov jsem věděl, že se nejednalo o sen, ale o vizi. Ti, co užívají magii totiž nikdy sny nemají. To, co ve svém spánku vidí je nějaké poselství, které jim má otevřít oči, pomoci pochopit, kdo vlastně jsou, co udělali a jaká je jejich budoucnost.

To jsem ale malé čarodějce říci nemohl. Krutá pravda by ji v té situaci vystrašila natolik, že by už nikdy neusnula. Chtěl jsem ji chránit před vším špatným a tahle pravda mezi to zlé - podle mého názoru - patřila.

Usnul jsem až dlouho po Wandě. Myšlenky na její vizi mne stále pronásledovaly a postupně se přeměnily na výčitky, které mi nedaly spát.

Následující den pro mne byl tím nejhorším v životě... skoro. Našlo se v něm sice pár hezkých momentů, ale jeho zakončení nebylo nikterak příjemné.

Hned po probuzení mne vyděsila čarodějčina nepřítomnost. Napadlo mne, že se šla jen projít, tak to ostatně dělávala často, jak jsem pochopil z jejího vyprávění, ale hlavou mi proletěly i vzpomínky na předchozí noc a já se začal bát, že si snad Wanda chtěla něco udělat.

Nejdříve jsem si chtěl ověřit svou první teorii a proto jsem vyrazil do zámeckých zahrad. Věděl jsem, jak malá čarodějka miluje přírodu a hned mi v hlavě zazněl její hlas.

Nečekal jsem, že ji najdu s purpurovými ohni v jejích očích, rozzuřeným mrazivým obrem proti ní a s mrtvolou, kterou, jak jsem pochopil, prorazila její magie kamennou zídkou.

Neváhal jsem a hodil jsem po modré zrůdě svou dýku.

Byl jsem rád, že byla Wanda v pořádku, ale vyčítal jsem si, že se ocitla v situaci, která pro ni pochopitelně nebyla příjemná. Zároveň jsem si vyčítal, že si čarodějka myslela, že to je ona, kdo způsobuje všechny moje problémy.

Pravdou bylo, že část z nich opravdu způsobovala. To jsem jí říci nemohl, a ani jsem nechtěl. Trápila se kvůli tomu a tím, že bych jí tuto informaci potvrdil bych ji ještě více rozrušil.

Proto jsem to neudělal. Má odpověď ji ale stejně neuklidnila, ba dokonce mne začala podezdřívat, že jsem jí chtěl něco namlouvat.

Já jí ale nedával za vinu to, co se mi dělo. Ostatně byla to Wanda, která zatím trpěla nejvíce a nějaké hádky s královskou radou byli proti její bolesti - fyzické i psychické - naprosto bezvýznamné.

Odmítl jsem jí objasnit význam slov Scarlet Witch a to z jednoduchého důvodu. Vlastně ty důvody byly dva.

Zaprvé jsem jí chtěl chránit. Vím, že kdyby se dozvěděla o svém osudu, napsaném v mnohých magických knihách, jistě by se vylekala a bála by se sama sebe, nebo toho, že někomu ublíží. To jsem nechtěl dopustit. Někdo na takovou moc, jako byla ta Wandina nebyl připraven, a já netušil, jestli taková byla i malá čarodějka.

Druhý důvod byl trochu sobecký. Bál jsem se, že kdyby se Wanda dozvěděla o své moci, mohla by ji přijmout s naprostým klidem a využívat ji. Jenže v knihách se o její magii psalo jako o zkažené, která nebyla prospěšná ani pro bytosti kolem ní, ani pro ni samotnou.

Tyto důvody měly tedy něco společného - strach. Nikdy bych to neřekl nahlas, ale bál jsem se, tak jako nikdy.

Lidé se často bojí různých věcí, zvířat, příšer a tak dále, ale já se bál pouhých slov, která mohla být vyřčena a už nikdy by se nedala vzít zpět.

Nepříjemná chvíle nakonec skončila Wandiným pochopením, a mojí velkou úlevou. A nejen tím.

Netušil jsem, že procházka v zahradách může být tak nádherná. Asgardské zahrady jsem neměl příliš v lásce a to kvůli tomu, že právě zde jsem často sedával s knížkou, zatímco si ostatní hráli a následně, když si všimli, že nejsem jako oni, že vystupuji z davu, se mi začali smát. Toto místo jsem přímo nesnášel, ale malá čarodějka mi na něj pomohla změnit pohled.

Úsměvy, které mi tak vřele věnovala, mne hladily po tváři, stejně jako to dříve dělávala Frigga, když jsem za ní přišel uplakaný kvůli Thorovým kousavým poznámkám, a když se mne dotkly její rty, dokázala mě dostat do světa, který byl o trochu světlejší než realita sama.

To byl poslední moment, kdy jsem se v tom dni cítil šťastně.

Doprovodil jsem Wandu k její komnatě a sám jsem se šel převléknout. Měli jsme v plánu společně se nasnídat a já už přemýšlel o tom, co jí budu vyprávět.

Když jsem se vrátil zpátky, její pokoj byl prázdný. Hned mi bylo jasné, že Wanda by jen tak samovolně neodešla a nechal jsem prohledat celý palác.

Tušil jsem ale, že má snaha bude marná, jak se také později ukázalo.

Přecházel jsem po obrovském zlatém sále s trůnem. Když jsem přemýšlel, nedokázal jsem jen tak sedět.

Když jsem ucítil puch zkažené temné magie, bylo mi jasné, že mé teorie byly pravdivé.

Zatímco se hlasité kroky podpatků ozývaly místností a po nablýskané podlaze se plazila jinovatka, došel jsem ke svému trůnu a usedl na něj.

Bělovlasá čarodějka se zastavila a hlavu hrdě zvedla k zdobenému stropu.

Nechtěl jsem chodit kolem horké kaše a proto jsem se hned zeptal: ,,Kde je?"

,,Kdopak?" řekla provokativně Avery a já se jejími slovy nechal ovlivnit.

,,Nedělej hloupou! Moc dobře víš o kom mluvím,"

,,Zvolni, chlapče! Nezapomínej na to, kdo je tady únosce a kdo ten vydíraný. Pokud nechceš, aby tvoje dívka skončila na dně propasti, raději kroť svůj jazyk!"

Zaleknul jsem se jejích slov a proto jsem raději dále mlčel. Měla pravdu. Tím, že bych něco řekl bych situaci jen zhoršil.

,,Hodný," pochválila mne jako psa a pokračovala ,,Zřejmě už víš, proč jsem přišla. Nebudu to nijak protahovat. Máš tři dny na to, aby jsi se ukázal ve své domovině, jinak ta tvoje holčička skončí tak, jako já před několika lety. Doufám, že si to ještě pamatuješ, protože já ano a moc dobře. Tak brzy naviděnou, drahý,"

Krev mi ztuhla v žilách, protože jsem netušil, co mám dělat. Wandu jsem musel zachránit, ale bylo mi jasné, že pozvánka do Jotunheimu je zároveň pozvánkou od smrti.