Two witches, one god - [Wanda & Loki FF]

II.

Pohled Lokiho:

Už když jsem byl dítě, miloval jsem čtení. Zatímco ostatní děti si chodily hrát na rytíře a princezny, nebo se učili jezdit na koních a ohánět se mečem, já seděl sám, zavřený ve svém pokoji a četl si.

Bylo to zvláštní, být takto rozdílný. Nejdřív si toho nikdo z mé rodiny, ani přátel nevšiml, ale postupem času mne začali více a více zkoumat a poté co zjistili, že se dobrovolně vzdělávám, se mi začali dokonce i smát.

,,No jo, ty chytrolíne. Běž se schovat do knížek!!" křičeli na mě děti, když jsem si s nimi odmítl hrát.

Nikdo, dokonce ani Thor, se mne nikdy nezastal. Nepřesvědčil ta malá děcka, že je dobře, když je člověk vzdělaný. Právě naopak. Vysmíval se mi ze všech nejvíce.

Jen má matka pro mne měla pochopení. Ve vědomostech je síla! říkala vždy, když jsem za ní přišel se slzami v očích.

Pohlédnu na obrovské zlaté dveře, vedoucí do hlavního sálu asgardského paláce. Vzpomenu si, jak jsem do nich před třemi lety vešel a poznal tak Avery.

Pamatuji si, že jsem byl velmi znuděný. Podobné akce, jako byl tento ples jsem nesnášel. Všichni se na nich bavili, jen já stál vedle trůnu svého nenáviděného otce a pozoroval šťastně znějící asgarďany kolem sebe.

Tehdy jsem se tam ale rozhodl dorazit dobrovolně, bez velkého Thorova přemlouvání. Jediným důvodem, abych tuto akci navštívil byly matčiny narozeniny. Frigga byla jediný člen Odinovy zatracené rodiny, kterého jsem dokázal snášet.

Vždy na mne byla milá, důvěřovala mi a věřila, že jednou budu dobrým králem. Hlavně kvůli ní, jsem teď vládnul devíti světům, jak nejlépe jsem mohl.

Dám signál strážím, kteří stojí u dveří, aby je otevřeli. Hned, jak se těžké železné desky pohnou, spatřím podlouhlý dřevěný stůl a u něj sedící několik členů asgardské tajné rady.

Nasadím přísný výraz a rychlou chůzí vyrazím ke svému místu. Hned jak mne pánové spatří přicházet, postaví se a přišpendlí na mne svoje zvědavé obličeje.

Vystoupám po zlatých schodech a dosednu na asgardský trůn.

,,Posaďte se!" pobídnu členy rady a ti můj rozkaz poslechnou ,,Tak co je tak naléhavé, že jste mne museli rušit takto pozdě?" zeptám se podrážděně a s tázavým pohledem pohlédnu do tváří jednotlivých mužů.

Chvíli je téměř ohlušující ticho, které se v místnosti rozhostí vždy, když já při takovýchto jednáních promluvím.

,,Naši vojáci se vrátili z Jotunheimu," vysloví významně prošedivělý muž s dlouhým plnovousem. Pohlédnu na něj a s očekáváním v hlase pronesu:

,,Opravdu? A co zjistili?"

Místností se znovu rozhostí trapné ticho, které ale hned v zápětí přeruší další oznámení.

,,Jeden z vojáků má zlomené skoro všechny kosti v těle a..." říká černovlasý muž, zatímco stojí. Já ho ale uprostřed jeho věty přeruším, protože mne jeho informace nezajímají.

,,Toto ale není odpověď na moji otázku! Můžeme se vrátit k tomu, co je pro nás důležité?" zeptám se rozhořčeně. Muž s vlasy černými jako uhlí se poleká a pomalu se posadí zpět na svoji židli. 

Znuděně se rozhlédnu po místnosti a čekám, až někdo z přítomných začne mluvit. Po chvíli se jeden z radních postaví a hrdě zvedne bradu. Podivím se grimase, která mu panuje na tváři a nedůvěřivě si ho prohlédnu.