Two witches, one god - [Wanda & Loki FF]

V.

Pohled Lokiho:

Nikdy bych si nepomyslel, že se za ní vrátím i přesto, že jsem si to moc přál. Každý den, každou minutu jsem na ni myslel. Přemýšlel jsem o svých chybách, zpytoval svědomí.

Pak jsem ale měl ten sen. Noční můru, řekl bych. Jakmile jsem pochopil, co se mi dívka, kterou jsem zprvu nepoznal, snaží říci, okamžitě jsem vyrazil.

Nechtěl jsem používat Bifrost, abych přilákal pozornost toho drzého čmuchala Heimdalla. Rozhodl jsem se tedy použít přemisťovací portál. Ten, který jsem před dvěma lety naučil používat právě malou čarodějku.

Našel jsem ji v lese. Zřejmě jí procházky v přírodě dělaly dobře, stejně jako mně. Lesní vzduch a tichý zpěv ptáků krásně čistil mysl. Bylo to lepší než meditace.

Neváhám ani minutu a dojdu až k ní. V tu chvíli jsem si ještě myslel, že by mi už mohla odpustit a smířit se s tím, co jsem jí i všem ostatním udělal. To jsem se ale šeredně mýlil.

Rozhovor, který mezi námi proběhl nebyl vůbec příjemný. Ani pro jednoho z nás. Její slova, jako by se mi zarývala do kůže hlouběji a hlouběji, až se dostala přímo k mému srdci.

Smutek postihl moji mysl a já se mu ani moc nebránil. Jediné co mi ale zvedlo náladu byl rubínový prsten, který pořád držel na čarodějčině prstu.

Hladila ho, otáčela s ním. Vědomí, že si ho nakonec nechala ve mně vyvolalo zvláštní hřejivý pocit. Cítil jsem se zase o něco lépe než tomu bylo před několika minutami.

Pak se ale zase něco stalo. V nose mne zaštípal nechutný puch temné magie. Poznal jsem ho, a to jsem se s moc čaroději, kteří užívali tento druh kouzel nesetkal.

Dokonce i Wanda ho cítila. Překvapilo mě to, i když jsem o jejích čarodějnických schopnostech nepochyboval. Podívala se na mě, ustaraně, se strachem v očích. Chtěl jsem ji obejmout, schovat ji před blížícím se nebezpečím, ale věděl jsem, že by rozhodně nesouhlasila a moje gesto by stav situace ještě zhoršilo.

Poté jsme se oba dva obezřetně rozhlédli. Napravo, nelevo. Nic, ani nikoho jsme však nespatřili.

Udělal jsem tedy několik krátkých kroků, abych se dostal blíže k čarodějce, a mohl ji tak co nejlépe chránit.

Pak jsem ji uviděl. Tu ženu z mého snu. Sebevědomě kráčela, ruce v bílých rukavicích volně spuštěné podél těla, šaty a plášť vlající ve větru, který se náhle objevil.

Na zem se začali snášet malé sněhové vločky a já pochopil s kým mám tu čest.

Frost Witch - čarodějnice vládnoucím nejen mocí magickou, ale i sněhovou. Její původ a magie se spojí a vytvoří tak jedinečnou kombinaci, která se nikde v širokém kosmu nikdy neobjeví.

Knihy ji popisují jako mocnou bytost, která získá vše, co chce a před ničím se nezastaví. Nikdo však nikdy nezjistil kdy a kde se zrodí.

Když žena dojde k nám a sundá si kápi, která jí doteď zakrývala obličej, s neskutečným zděšením pochopím, kdo stojí za zrodem Frost Witch. Já!

To já za vše můžu. Za to, že je teď Wanda v nebezpečí i za to, že se zničil život jedné milé a chytré dívky. Hned Vám ji připomenu.

Avery Laufeydottir. Dcera krále Laufeye a Fárbauti. Mrazivá obryně s genetickou vadou. Princezna z Jotunheimu. Moje snoubenka a později i manželka - tudíž královna Asgardu.

Ano, doufám, že jste stejně v šoku jako já.

Vzpomenu si, jak jsem se obával, že se někdy Wanda dozví, co jsem své manželce provedl. Abych byl k Vám upřímný, od té doby, co jsem poznal malou čarodějku, začaly se ve mně probouzet všelijaké myšlenky, které mne postupně dohnaly až k tomu, že jsem začal zpytovat své svědomí za to, co se tenkrát v Jotunheimu stalo.

,,Zdravím, můj drahý choti, nebo mám raději říci, bratře?!" vysloví větu Avery a vyruší mne tak ze spletitých myšlenek. Vyděšeně na ni pohlédnu. Ta slova, které právě vyslovila se mi zarývají dost hluboko pod kůži. Pohlédnu na Wandu, abych zjistil, jak na toto, ne moc dlouhé, ale i přesto šokující souvětí reaguje.

Dívce s rezavými vlasy ale na obličeji panuje jen nepochopení a strach. Ten tedy spatřím spíše v jejích očích přitom, co se na mne podívá.

,,Já ti říkala, že se ti pomstím!" pokračuje bělovlasá čarodějka mírným hlasem, který mi ale v tuto chvíli připadá jako ten nejotravnější. Znovu pohlédnu do její tváře. Vidím v ní radost. Vítězoslavný úsměv, který má pevně přišpendlený na obličeji mi pomalu rve nervy a já začnu přemýšlet nad odpovědí.

Než však stačím cokoli říct nebo udělat, Frost Witch natáhne levou ruku směrem k Wandě. Vítr znovu začne hlasitě narážet do okolních stromů a hvíznat mi kolem uší. Po několika sekundách začne jakási magická síla, společně s bílými vločkami tahat malou čarodějku směrem k Avery.

Rezovlasá dívka se ani nesnaží bránit, protože je zřejmě stejně v šoku, jako já. Rychle vytáhnu z levého rukávu své zbroje malou dýku a pošlu ji na princeznu z Jotunheimu. Ta přestane soustředit svou magii na přesouvání šarlatové čarodějky a rychle před sebou mávne rukou. Moje zbraň, místo toho, aby se zabodla do hrudníku bělovlasé dívky, se zastaví těsně před jejím tělem a poté tiše dopadne na sněhově bílou půdu.

Maximovová, vlivem toho, že ji magie Frost Witch přestala přitahovat, ztratí rovnováhu, párkrát zamává rukama do prázdna a spadne na zmrzlou zem. Rychle použiji magii, abych ji přitáhnul zpět k sobě. V ruce mi zazáří zelený plamen, který si rychle razí cesku i k malé čarodějce, obejme ji a začne ji posunovat zpět na původní pozici.

Frost Witch ale neváhá. Hned poté, co se vzpamatuje z mého útoku, uchopí zelenou rukojeď mé dýky, rozmáchne se a rychlostí blesku ji pošle směrem ke mně. Naštěstí stihnu zareagovat a přesunout svou magii k vytvoření štítu. Tím ale způsobím, že se rezavovlasá čarodějka zastaví asi 2 metry ode mě a skoro nehybně zůstane ležet na zemi.

Spatřím, že za ní ve sněhu zůstává tenký potůček krve, z čehož usoudím, že musela dopadnout na nějaký tvrdý předmět, nejspíš kámen, který ještě nestihl zakrýt všudypřítomný sníh.

V momentě, kdy se nůž hozený bělovlasou čarodějkou zabodne do mého štítu se na ni podívám a z jejího výrazu pochopím, že ona se jen tak nevzdá.

Rozpustím tedy magický štít, zvednu se a udělám malý krůček, abych překonal vzdálenost, která je mezi mnou a Wandou. Ještě než uslyším, jak moje stříbrná dýka, která byla ještě před chvílí zapíchnuta v mém štítu, dopadne na zem, podívám se na nebe a vyšlu tichý signál směrem k Heimdallovi. Kleknu si k Maximovové, která se zatím už stihla probrat, zvednu ji ze země a hned poté, jak dozní tiché řinčení kovu o zmrzlou zem se objeví duhový paprsek, který nás odnese do bezpečí.