Two witches, one god - [Wanda & Loki FF]

XVII.

,,A i kdyby jsi to byla ty, kdo problémy dělá, alespoň by můj život nebyl tak nudný," zněl mi stále hlas boha neplechy v hlavě.

Jak se mi po tomto souvětí ulevilo.

Na tváři se mi objevil úsměv a z úst mi vyšlo tiché zachichotání. Zahnala jsem poslední slzy do nejskrytějšího koutu. Nechtěla jsem plakat. Už nikdy. Chtěla jsem si jen užívat života, vnímat v něm jen to hezké, zažívat chvíle s těmi, které mám ráda. Tak jsem si to přála, v mysli jsem ale věděla, že v životě není nic takové, jaké si to představujeme.

Myšlenky se staly pochybnostmi.

Co když to nebude takové, jaké chci?

Hrdlo mi svázala neviditelná, ale přesto krutá, síla a já nemohla dýchat. Začala jsem opět vidět jen to špatné. Své chyby, problémy i starosti. Bylo jich tolik, že jsem to už nevydržela a nechala proud slz volně se rozběhnout po lících.

,,Ne!" zašeptala jsem a z úst mi vyšel přidušený vzlyk ,,Se mnou nebude nic tak růžové, jak si myslíš."

,,Wando..." snažil se mne Odinson uklidnit, ale já ho hned přerušila.

,,Nesnaž se mi namlouvat, že všechno bude dobré, protože nebude! Ta bláznivá ženská mě pořád pronásleduje, posílá na mne svoje příšery, které se mě snaží zabít a já už nevím, co mám dělat! Vždyť, já už ani neumím používat svoji moc. Nevím ani kdo jsem!"

,,Uklidni se, prosím! Jsi přece Wanda Maximoff,"

V očích se mi znovu objevily purpurové jiskry.

,,Tak proč mi všichni říkají, že jsem Scarlet Witch?" vykřikla jsem do ticha zahrady ,,Kdy mi konečně řekneš, co to znamená?!"

,,To po mně nechtěj!" řekl stále klidným hlasem král Asgardu. Trochu jsem se zalekla, co jsem to vlastně říkala. Rudá barva z mých očí rázem vymizela a já pocítila hanbu.

Styděla jsem se za to, že jsem na Lokiho znovu křičela, i přesto, že jsem věděla, co všechno pro mě kdy udělal, kolikrát mne zachránil a bránil před nebezpečím.

,,Co je na tom tak špatného?" zeptala jsem se už mírněji ,,Je to snad nějaká kletba?"

,,Ne, ale nechci tě zbytečně vyděsit!"

Odinsonovy odpovědi jsem se zalekla. Ta dvě slova musela znamenat opravdu něco hrozného, když se o nich bál mluvit i bůh neplechy. Ten, který se nikdy ničeho nezalekl.

Chápavě jsem přikývla.

Mysl mi ovládlo ticho. Jako by mi někdo vysál všechny myšlenky z hlavy.

Byla to má magie? napadlo mě a já se zase začala bát.

Magické záchvaty vzteku jsem měla stále častěji. Pořád jsem navíc nepřišla na to, jak je zastavit, anebo alespoň omezit. Magie sice byla mou součástí, její schopnost ovládat mě se ale stále zvětšovala a já byla strachy bez sebe, že jednoho dne si mé tělo přebere do své režie a mou duši uvězní v nějakém tmavém koutě.

,,Půjdeme se projít?" zeptal se opatrně král Asgardu. Otočila jsem k němu svou myšlenkami zvrásněnou tvář. Poté, co jsem spatřila naději v jeho očích, úsměv mi vplul na tvář a já se chytila nabízené ruky, které jsem si všimla teprve po chvíli omámeného zírání.

Společně jsme prošli kolem záhonku růží a mířili dále ke kamennému oblouku. Ptáci započali vydával překrásné zvuky, které splynuly v čarokrásnou melodii přírody.

,,Jak jsi věděl, kam půjdu?" utekla otázka z mých úst. Loki do mě upřel své oči a jemně se usmál.

,,Nevěděl jsem to," přilil olej do mé už tak velké nechápavosti ,,Ale co jsem věděl," pokračoval ,,bylo to, že máš ráda procházky v přírodě. Že čistí tvou mysl. Vzpomněl jsem si, co se včera stalo a pochopil jsem, kam jsi se vydala."

Byla jsem pořád udivená. Ne ale proto, že jsem stále nepochopila, jak mne král Asgardu našel a díky tomu mi i pravděpodobně zachránil život. Nechápala jsem, nebo jsem spíše nemohla uvěřit, jak je možné, že Odinson nezapomněl informace, které jsem mu říkala už před bezmála dvěma roky.

,,Ty... ty si to pořád pamatuješ?" vykoktala jsem dojatě. Králův úsměv se ještě více protáhl.

,,Celé ty roky jsem nemyslel na nic jiného, než na tebe," odpověděl Loki ,,Na to, co jsi mi řekla, co jsi udělala i co jsem udělal já. Moc mě mrzí, že to muselo skončit, jak to skončilo. Kdybych mohl a kdybych to věděl, choval bych se úplně jinak."

Došli jsme k malé zídce, která nám poskytovala výhled na město. Malé domky, mnohdy zdobené zlatem, zářili ve světle vycházejícího slunce jako hvězdy na noční obloze.

,,Nevím, co jsem si myslel, když jsem utekl a nechal tě na Zemi, aby jsi trpěla místo mě. Byl jsem hrozný sobec," neustával v mluvení bůh neplechy ,,Nejraději bych vrátil čas a... Moc mě to mrzí."

Odinson omluvně sklonil hlavu. Cítila jsem, jak trpí, jak ho jeho výčitky zžírají. Měla jsem nutkání, něco udělat. Něco, co by jeho myšlenky odehnalo pryč a řeklo by mu, že je to už za námi a že se tím nemá trápit.

Má ruka se samovolně vymrštila vzhůru a jemně dopadla na Lokiho tvář. Jeho očím chvíli trvalo, než pohlédly do těch mých, ale zato ihned pochopily, co jsem svým gestem chtěla říci. Pohled se mu ze zpytujícího a zkroušeného, přeměnil na chápavý.

Možná to byl král Asgardu, kdo mne špatně pochopil, nebo jsem si jen já nedokázala přiznat, co jsem svým pohybem chtěla způsobit, ale to, co se posléze stalo, mne dokázalo dostat ze světa nebezpečí, bolesti a utrpení do ráje.

Stejně tak nevím, kdo z nás dvou donutil svou tvář přiblížit se k té druhé tak, aby se po necelé vteřině setkaly i naše rty.

Nevěděla jsem, že to takhle dopadne, ale nevadilo mi to. Ochotně jsem se poddala kouzlu okamžiku a stejně tak, jako tenkrát na Zemi, jsem zapomněla na čas i prostor kolem.

Krásná chvíle skončila stejně rychle, jako začala. Odtáhla jsem se z Odinsonova sevření a pohlédla do jeho očí, které byly stále tak čarovné, jako dříve. Nedivila jsem se, že jsem se jimi nechala okouzlit, protože jsem moc dobře věděla, že se tomu nedá vyhnout.

Z asgardských zahrad jsme odešli poté, co se můj žaludek několikrát hlasitě pokusil připomenout, že se v něm nic nenachází a měla bych s tím něco udělat. Před snídaní jsem se chtěla ještě trochu upravit a tak mne bůh neplechy doprovodil k mé komnatě a sám se šel převléci, protože, jak poznamenal, předtím, než mne šel zachraňovat, se příliš načinčat nestihl.

Stála jsem ve dveřích a poslouchala vzdalující se kroky a následné bouchnutí dveří. Nestihla jsem se ještě vzpamatovat z krátkého okamžiku, který jsem prožila a tak jsem se chovala jako omámená alkoholem.

Zpoza sloupu, tyčího se před dveřmi mého pokoje vyběhlo malé stvoření. Všimla jsem si ho až když začalo zoufale pískat. Nedokázala jsem rozpoznat o jakého tvora se jedná a proto jsem se k němu rozešla blíže, abych si ho mohla lépe prohlédnout.

Blížila jsem se k zvířátku a chtěla jsem se sklonit. Než jsem to ale stihla udělat, do spánku mne uhodilo jako blesk z nebe něco tvrdého a nemilosrdného, co mě donutilo usnout spánkem tak tvrdým, že se mi v něm nezdály ani sny o bozích a starých čarodějnicích, které mne nazývaly Scarlet Witch.