Two witches, one god - [Wanda & Loki FF]

VIII.

Pohled Frost Witch:

Nezvládla jsem to. Selhala jsem. Můj největší strach, má obava se naplnily. Nikdo by asi nečekal, že bezcitné monstrum jako já bude mít takové emoce, které mnou právě cloumaly a rvaly mi mozek z hlavy.

Vztek, strach, úzkost. Byly to dobré motivátory k pokračování mého plánu, mé pomsty, ale zároveň emoce, které jsem si já nemohla dovolit. Byla jsem přece nemilosrdná královna, vražedkyně, krutá Frost Witch, vše, co si o mně myslel okolní svět, ale ne uplakaná holka, která se bojí vlastního selhání.

Znovu se rozhlédnu po midgardských zasněžených stromech. Zdají se mi tak krásné a vznešené, ne jako ty v mé domovině.

Nešťastně si povzdechnu, otočím se zpět na cestu, odkud jsem před několika minutami přišla a pomalým krokem vyjdu vpřed. Nosem nasávám sice studený, ale i tak po lesu vonící vzduch. Uvědomím si, že jen kraťoučký pobyt v tomto prostředí mi a mým myšlenkám dělá velmi dobře.

Po několika minutách se dostanu zpět k magickému portálu, který jsem nechala otevřený uprostřed lesní cesty. Projdu skrz sněhově bíle svítící průchod a podpadky mých bot dopadnou na ledovou podlahu.

Portál se za mnou okamžitě zavře. Pomalu otočím hlavu na všechny strany, abych zjistila, jestli jsem v místnosti sama. Spatřím však jen ledový podstavec s tmavou knihou a několik svíček a svícnů poházených různě po zemi.

Otočím se k vysokým ledovým dveřím, udělám několik kroků, abych se k nim dostala a rozčíleně je otevřu. Ledové desky letí takovou rychlostí, že se nestihnou zastavit a s ránou narazí do stěny. Já však ohlušující zvuk ignoruji a jdu dál.

Rychlými kroky kráčím po podlaze mého paláce. Moji předkové, ať už to byl můj otec, nebo děd se neobtěžovali postavit jakýkoli palác. Jediným symbolem jejich moci byl starý, polorozpadlý trůn, kus ledovce, kterému říkali Svatá půda Jotunheimu a skříňka prastarých zim, kterou nám ale ukradl Odin. Stejně jako mého staršího bratra.

Když jsem se dozvěděla, kdo je Loki doopravdy zač, měla jsem pocit, že se zblázním. Příval informací, který do mně tehdy Gaudrell sypal byl neskutečný.

Teď jsem tady byla já. Hned poté, co jsem zabila několik mrazivých obrů, kteří si dělali nárok na trůn (byli to jen moji pitomí bratranci přes deset kolen), jsem na místě, kde dříve stával starý chrám postavila honosný ledový palác.

Nestálo mne to ani moc námahy. S tou kouzelnou knížkou, kterou jsem zdědila po svém učiteli magie, to byla hračka. Stačilo najít jen správné zaklínadlo a bylo to.

Na konci dlouhé chodby spatřím známou tvář. Můj hlavní rádce Somir. Krutý, ale chytrý. Nikdy mne nezklamal a jeho rady jsem vždy s potěšením poslouchala. Mírně pohnu koutky úst nahoru a i přesto, že je prošedivělý muž ještě hodně daleko, na něj zavolám.

,,Svolejte radu! Okamžitě!!" zakřičím, vztek jasně odkapávající z mého hlasu. Somir se na mne ustaraně podívá a poté co spatří můj rozhořčený výraz se poddajně ukloní.

,,Jistě, Vaše Veličenstvo!" řekne, obrátí se a spěchá pryč.

Kráčím dál směrem k poradnímu sálu. Stráže u dveří se mi mírně ukloní a poté s tichým vrzáním pohnou ledovými deskami. Naskytne se mi pohled na dlouhou místnost s podlouhlým ledovým stolem, přesně padesáti židlemi a bohatě zdobeným trůnem. Mým trůnem.

Odhodlaným krokem projdu celou místnost. Bílý plášť, který za mnou vlivem rychlé chůze vlaje ze sebe strhnu a zuřivě ho odhodím na schody vedoucí k ledovému kusu zdobeného nábytku.

______________________

,,Nechci se tady zdržovat nějakými zbytečnými úvody, takže..." skoro až vykřiknu na místnost plnou radních, zatímco mne jeden z černovlasých vysokých jotunů přeruší svojí zvědavou otázkou.

,,Povedlo se Vám chytit tu midgardskou čarodějku?!" ptá se hlubokým hlasem, který zaplní celý prostor. Hned po jeho dotazu přijde hrobové ticho přerušované tichým zatajováním dechů. Můj obličej se zkroutí do hněvem naplněné grimasy a já se snažím trochu ovládnout svou magii, která se mi začíná vařit v žilách.

,,Jak se opovažujete mne přerušovat?!" zakřičím na vystrašeného muže, který si už zřejmě uvědomil svou chybu a přísně na něj ukážu prstem. Najednou mi připadá, jako by nikdo kromě mě a vykuleného radního nebyl. Neozve se ani hláska, skoro jako by všichni přestali dokonce i dýchat. ,,Jestli tohle uděláš ještě jednou, osobně ti vyrvu srdce z hrudi!!" znovu zařvu.

Po několika vteřinách svou ruku vrátím na původní pozici a to svěšenou podél suknice mých šatů a nepatrně se ošiji. Nikdo z přítomných pořád ještě nevydal ani hlásku, z čehož usoudím, že jsou patřičně vystrašení.

Nikdy jsem ani nepřemýšlela, proč je v místnosti okamžitě ticho hned potom, co já jen malinko zvýším hlas. Samozřejmě jsem chápala, že se mne páni radní bojí, ale mohli by proti mně poštvat celé království a zabít mě, kdyby se mi nechtěli postavit osobně. I přesto to nikdy neudělali.

Možná je vystrašila má dovednost ovládat magii, nebo myšlenka, že vlastním jednu z nejmocnějších kouzelných knih v celém kosmu.

,,Potřebuji vyslat stráže do Asgardu. Tam se můj bratr a ta čarodějka ukryli. Řekněte vojákům, ať se tajně proplíží do královského paláce a unesou tu holku," rozkázala jsem ,,Ale beze svědků!!" dodám ještě a chystám se odejít, protože tady jsem skončila.

,,Promiňte, Vaše Veličenstvo, ale proč vůbec chcete ublížit Vašemu bratrovi? Pořád jste nám ještě neřekla Vaše odůvodnění," konstatuje mírně hubený jotun, sedící zhruba uprostřed stolu. Zastavím se uprostřed pohybu a málem upustím plášť, který jsem před chvílí sebrala ze země.

,,Jsem teď královna Jotunheimu a tohle je rozkaz. Nemusím nikomu nic odůvodňovat!!" řeknu, snažíc se krotit své hlasivky. Rudé oči všech radních na mne ale upřeně zírají, takže si začnu myslet, že kdybych jim svůj důvod k pomstě nepředložila, mohl by někdo z nich vážně přemýšlet o mém sesazení z trůnu.

,,Fajn," svolím nakonec, zpět si obleču sněhový plášť a pomalými kroky obcházím ledový stůl. Hlavy všech přítomných se na mne přitom zvědavě otáčejí. ,,Loki Laufeyson je můj starší bratr. Když byl však malý, unesl ho náš úhlavní nepřítel všeotec Odin. Loki se stal loajálním Asgardu a poté, co usedl na jeho trůn, se zapřísáhl chránit všech devět světů," vyprávím jim příběh jako malým dětem ,,Tento slib ale porušil tím, že naši vlast - Jotunheim - odříznul od všech ostatních planet a prohrásil náš národ za vrahy a zloděje. A nejen to. Zabil také našeho krále a svého pravého otce Laufeye," udělám malou pauzu.

,,Je to královrah a vlastizrádce! Za své činy musí být potrestán!!" dokončím své tak trochu lživé odůvodnění, zatímco spokojeně poslouchám, jak se podlouhlá místnost souhlasně rozšumí.