Two witches, one god - [Wanda & Loki FF]

PROLOG

Myslel, že je mrtvá. Všichni si to mysleli, dokonce i ona samotná. Vlastně se tomu ani nedivila. To, co se jí stalo by nepřežil žádný člověk, natož ona, taková křehká dívenka.

Vzpomínala si jen na její pád. Letěla vzduchem. Tak rychle, že jí vítr nepříjemně hvízdal u uší, až z něho upadla do mdlob. Krásná temnota si ji přebrala do své náruče, hladila ji a kolíbala.

Už viděla v dálce jakýsi obrys. Přibližoval se k ní pomalu, takže ho nestihla včas identifikovat. Až když stál jen pár kroků od ní, poznala o koho se jedná.

Jeho modrá kůže jí pálila do očí, ušní bubínky se jí hroutily pod vahou hlubokého hlasu. Nevěděla proč, ale viděla ho ráda. Lehce se usmála, ale bolest, kterou vzápětí pocítila jí povytažené koutky stáhla zpět dolů.

Hrdlo se jí sevřelo až nemohla dýchat. Hluboká rána, kterou jí způsobil studený kov, jako by se samovolně začala zvětšovat a rozežírala všechny její vnitřní orgány. Bolest se přesunula i do ostatních částí jejího těla, až ji naplnila celou.

Probudila se s úlekem, snažila se popadnout dech. S překvapením ale zjistila, že je ta ukrutná bolest pryč. Jejím očím se konečně podařilo zaostřit. Spatřila jak se na ní zhůry kouká zvláštní muž.

Po chvíli si konečně uvědomila, že leží v bělostném sněhu. Zmrzlá voda ji příjemně studila na rukou a chladila její rozpálenou kůži.

Muž se nad ní skláněl s ustaraným výrazem v obličeji. Zpozorovala jeho dlouhý šedý vous, připevněný na modře zbarvené bradě. Na tváři se mu rýsovaly podlouhlé vějíře vrásek, které se nacházely i kolem jeho červených očí. Poznala, že na ni právě hledí Jotun.

,,Vítej zpět, děvče," zachroptěl tiše muž a mírně se usmál. Naklonila hlavu na stranu, rty stáhla do úzké linky a nakrčila obočí. Její mozek se usilovně snažil vymyslet, co jí chce muž povědět.

,,Jak to myslíte?!" vyřkla zděšeně a přes tvář jí přeběhla zděšená grimasa, jenž se na ní ještě dlouho udržela. Muž namáhavě vycenil svoje děsivé špičáky, čímž nejspíš chtěl dosáhnout utěšujícího úsměvu. Efekt byl ale úplně opačný.

,,Zpět do života," upřesnil po chvíli. Při jeho větě se jí trochu zatočila hlava, i přesto, že ležela. Modrý obr k ní natáhnul ruku, aby jí pomohl vstát. Chvíli váhala, ale poté ostýchavě uchopila jeho ledové prsty.

Normálnímu člověku by dotek Jotuna spálil kůži až na kost, ale ona věděla, že jí se to nestane. Jediné, čeho se obávala bylo zmodrání její kůže. Věděla, že zde se toho nemusí bát, ale i tak se z toho nechutného strachu stal její zlozvyk, kterého se nemohla zbavit.

Hned, jak se jí podařilo vstát, vytrhla svou ruku z pevného sevření modrého muže a oprášila si sníh, ze svých šatů.

Rozhlédla se kolem sebe. Nacházela se v zasněženém lese. Nemohla říci, že se jí nelíbil, ale hned jak si uvědomila svoji poslední vzpomínku, začala toto místo proklínat. Pohlédla na bílý sníh, ale to, co spatřila ji vehnalo žaludek až do krku. V místě, kde ještě před chvílí ležela se rozprostíral dlouhý potůček krve, který vedl až k muži, jenž ji zvědavě pozoroval.

Až teď si všimla, že Jotun svíral v ruce hůl s modrým krystalem na vrcholku. Místo, kde dlouhý kus dřeva držel bylo pokryto krví, která pomalu stékala až dolů a odkapávala do bělostného sněhu.

Udělala jeden krok dozadu, nejspíš ze strachu, který s ní právě lomcoval. Chytila se instinktivně za pravý bok. Jakmile se ale bříška jejich prstů dotkla hladké látky, ucítila jak se jí na kůži lepí něco mazlavého a horkého. Zvedla okamžitě ruku a přelétla k ní očima.

Na prstech jí zářila rudá kapalina, která - jak brzy zjistila - pokrývala celý její oděv. Pohled jí skočil k rukám starce. Byly, stejně jako její šaty, pokryty krví. Její krví.

Vyděšeně pohlédla do Jotunova obličeje. Muž se na ni jen lehce usmál. Najednou se jí začaly znovu vybavovat další a další vzpomínky.

Útes. Dýka. Pád.

Zatočila se jí hlava, až se musela přidržet nedaleké skály. Prsty přejela po kameném masivu a zanechala na něm několik rudých čar. Několikrát zamrkala, jako by pořád nemohla uvěřit tomu, co se stalo.

,,Moje jméno je Gaudrell, dříve jsem byl vrchní čaroděj, než mne vyhostili ze svaté půdy," promluvil znovu muž. Zvedla k němu pohled, aby si ho pořádně prohlédla.

No ovšem, Gaudrell! vzpoměla si konečně na královského čaroděje.

Od té doby, kdy ho naposledy viděla se moc nezměnil. Vous mu sice trochu zešedl a jiskřičky v očích vybledly, ale pořád to byl ten kouzelný a velmi chytrý čaroděj Gaudrell, který ji - když byla malá - ukazoval nejrůznější kouzelnické triky.

Ty princezno, z tebe se jednou stane mocná a obávaná Frost Witch. Už brzy všem ukážeš svou pravou moc!! vzpoměla si na jeho poslední slova, která jí řekl, než ho stráže odvedly pryč. Nikdy se nedozvěděla, proč byl Laufeyův hlavní rádce a královský čaroděj vyhoštěn. Vždy, když se na to ptala, dostalo se jí jen jednoduché odpovědi: Na to se už nikdy neptejte, princezno!! Ona se ale i tak ptala znovu.

________________________

O 3 roky později:

Seděla na ledovém trůnu a snažila se alespoň trochu vnímat debatu, která se právě rozjela u stolu v poradní místnosti. Bohužel jí to vůbec nešlo. Hádání rady o úplných nesmyslech ji neskutečně unavovalo a nechtěla mu navíc věnovat ani mák své pozornosti.

Raději by se věnovala jiným záležitostem. Bylo jich tolik, ale ze všeho nejvíc myslela na tu jednu - na pomstu. Hlodala ji mysl už tolik měsíců, tolik hodin věnovala její přípravě a nějak cítila, že už byl nejspíš čas ji uskutečnit.

,,Naši vojáci si stěžují na nedostatek potravy. Chtějí dostat přidáno!! Nemůžeme riskovat, že se rozhodnou pro hromadnou stávku," zařval jeden z radních a rychle se postavil. Ukázal při tom prstem na Jotuna, sedícího naproti němu, zřejmě aby zdůraznil svůj nesouhlas s jeho názorem.

Hlasitý protest radního upoutal její pozornost a ona tak přesunula svůj pohled - dosud přišpendlený na ledovém stole - na modrou tvář stojícího muže.

Místností se rozlehlo její hlasité Ehm!, které k ní obrátilo všechny pohledy. Rozzuřenému radnímu se na tváři objevil vystrašený výraz, což zřejmě naznačovalo, že si uvědomil svou chybu a pomalu se posadil.

Věděla, že z ní mají obyvatelé Jotunheimu respekt, ale i tak ji vždy překvapilo, když se naskytla podobná situace, jako byla tato. Vítězoslavně se usmála, ale hned poté její úsměv vybledl, když si uvědomila, že musí vyřešit tuto odpornou situaci.

,,Co na tento problém říkáte vy, Vaše Veličenstvo?" zeptal se odvážně po chvíli hrobového ticha jeden z radních, který se jí zdál asi nejmilejší. Tiše si povzdychla a sklopila pohled na stůl.

,,Vyřiďte vojákům, že pokud chtějí dostávat více jídla, prodlouží se jim směny a tu potravu si budou muset obstarávat sami," odpověděla rázně ,,A pokud někdo z těch pitomců neví, co děláme s těmi, co protestují proti našim rozhodnutím, ať se jdou podívat do márnice. Jejich mrtví přátelé jim jistě otevřou oči," dokončila vysvětlení svého názoru na problém, který se řešil a stoupla si. Věděla, že nikdo nebude nic namítat proti jejímu rozhodnutí, protože kdyby ano, skončil by s dýkou v lebce.

,,Myslím, že jsme probrali vše, co bylo nezbytné. Další problémy vyřešíme zítra. Končím dnešní zasedání!" vyřkla významně. Ostatní radní se také postavili a pomalu začali odcházet.

Byla ráda, že má tuhle nudnou záležitost za sebou. Teď byl totiž čas uskutečnit její dlouho vymýšlený plán.