Muka (Série Andělé 2) ✓

19. Přerušit příměří

Vyhnankyně sklonila luk. Když se tětiva kolem šípu uvolnila, vydala skřípavý zvuk, jako když se otevírá vikýř. Tvář dívky byla klidná jako hladina rybníka v bezvětří. Byla velká asi jako Sakura, s čistou svěží pletí, bledými rty a dolíčky ve tvářích, i když se neusmívala.

„Jestli chceš, aby žil," pronesla nevzrušeně, „vyhovím ti."

Boj kolem nich utichl. Pneumatika se kutálela po zemi, až se s žuchnutím zastavila o roh plotu. Narutova křídla zpoma­lila a přenesla ho na zem. Všichni ztichli, ale vzduch byl plný elektrického ticha.

Sakura cítila, jak na ni ulpěla tíha tolika pohledů kolem ní: Amaru, Itachiho, Izumi. Sasukeho, Temari a Ino. Sasoriho, Narutův a Karin. Slepé pohledy samotných Vyhnanců. Ale nedokázala se odpoutat od dívky s bezednýma bílýma očima.

„Tý ho nezabiješ... jen proto, že to chci?" Sakura byla tak zmatená, že se nervózně rozesmála. „Já myslela, že chcete zabít mě."

„Zabít tebe?" Dívčin mechanický hlas trochu povyskočil překvapením. „Nikdy. Zemřeli bychom pro tebe. Chceme, abys šla s námi. Jsi naše poslední naděje. Naše brána."

„Brána?" opakoval užasle Itachi to, co si Sakura jen myslela. „K čemu?"

„K nebesům, samozřejmě." Dívka upírala na Sakuru mrtvé oči. „Jsi naše cena."

„Ne." Sakura zavrtěla hlavou, ale podivná slova v ní poska­kovala sem tam s tak hlasitou ozvěnou, že se sotva držela na nohou.

Brána k nebesům. Cena.

Nechápala to. Co s ní chtějí Vyhnanci udělat? Použít ji jako výkupné při vyjednávání? Tahle dívka ji nemohla ani vidět, aby zjistila, co je zač. Jestli se Sakura v Pobřežní akademii něco naučila, pak to, že nikdo nemůže brát mýty doslova. Na to byly příliš staré, příliš pokroucené. Všichni věděli, že Sakura je už dávno součástí jistého příběhu, ale nikdo nevěděl proč.

„Neposlouchej ji, Sakuro. Je to zrůda." Sasukeho křídla se chvěla. Jako by se bál, že Sakura bude v pokušení s Vyhnanci odejít. Ucítila na ramenou horké škubání, zatímco zbytek těla byl chladný.

„Sakuro?" zazpívala Vyhnankyně.

„Počkej chvíli," vyzvala ji Sakura a obrátila se k Sasukemu. „Chci vědět jedno: k čemu je to příměří? A netvrď mi, že k ni­čemu, nebo že mi to nemůžeš vysvětlovat. Pověz mi pravdu. Dlužíš mi to."

„Je to tak," souhlasil k jejímu úžasu Sasuke. Sledoval pode­zíravě Vyhnankyni, jako by mohla Sakuru každou chvíli odvléct. „Dohodli jsme ho se Sasorim. Odložili jsme na osmnáct dní naše spory. Všichni andělé a démoni. Spojili jsme se v boji pro­ti jiným nepřátelům. Jako jsou tihle." Ukázal na Vyhnance.

„Ale proč?"

„Kvůli tobě. Protože potřebuješ čas. Naše konečné cíle jsou možná odlišné, ale prozatím Sasori a já - a všichni naši spojenci - pracujeme společně. Máme společnou jednu prioritu."

Takže ta scéna, kterou Sakura zahlédla v Hlasateli... Sasuke a Sasori společně nad mrtvým mužem... měla být v pořádku jen proto, že se dohodli na příměří? Aby jí dali čas?

„Ne že ty by ses tím nechal omezovat," vyštěkl Sasori na Sasukeho. „K čemu je příměří, když nectíš podmínky?"

„Jako že nebude chodit do Pobřežní akademie? Tys tam byl přece taky!" vybuchla Sakura. „Viděla jsem tě tam v lese."