Muka (Série Andělé 2) ✓

Patnáct dní

Není taková černovláska.

Sakura si namočila pod kohoutkem ruce a prohrábla si svoje odbarvené vlny. Už zvládla celou čtvrteční nálož učení včetně nečekané dvouhodinové lekce, v níž jim Konan zopako­vala, proč by se s Hlasateli neměli úmyslně zaplétat (skoro to vypadalo, jako by učitelka svá slova adresovala přímo Sakuře). Absolvovala i testy znalostí na „normální" výuce z biologie a matematiky v hlavní školní budově. Celkem to vypadalo na osm nepřetržitých hodin zírání jejích nových spolužáků, nefilimů i těch druhých.

Izumi se sice večer předtím v jejich ložnici na internátě o Sakuřiném novém zjevu vyjádřila pochvalně, ale nezahrnovala ji komplimenty, jako to dělávaly Temari nebo TenTen. Když Sakura ráno vyšla z pokoje, zmítala s ní nervozita. Itachi ji uvi­děl jako první a pochvalně zvedl palce nahoru. Jenže Itachi byl strašně hodný: nikdy by ji nezklamal, ani kdyby vypadala jako strašidlo.

A samozřejmě Dawn a Jasmine se k ní vrhly hned po ranní výuce, nedočkavé, aby se mohly dotknout jejích vlasů, a vy­ptávaly se, kdo ji k tomu inspiroval.

„Určitě Gwen Stefani," prohlásila Jasmine a pokyvovala hlavou.

„Ne, spíš Madge, vid?" nesouhlasila Dawn. „Éra Vogue." Než Sakura stačila odpovědět, Dawn mávla rukou od sebe k Sakuře. „Akorát že teď už nejsme dvojčata."

„Dvojčata?" opakovala Sakura nechápavě.

Jasmine na ni zamžourala. „Ale jdi, ty sis toho fakt nevšim­la? Vy dvě jste si... no, byly jste si... tak podobný. Jako sestry."

Když teď Sakura stála v umývárně v hlavní budově a zíra­la na sebe do velkého zrcadla, vybavovala si Dawn s jejíma velkýma očima. Měly něco stejného: bledou pleť, rudé rty, růžové vlasy. Ale Dawn byla menší než Sakura a neustále nosila oblečení v zářivých barvách. A taky byla mnohem veselejší, než se Sakura kdy cítila. Až na pár povrchních rysů se jedna od druhé nemohly víc lišit.

Dveře umývárny se rozlétly a dovnitř vešla zdravě vyhlížejí­cí bruneta v džínách a žlutém svetříku. Sakura si vzpomněla, že ji viděla už na hodině evropských dějin. Amy... nějaká. Dívka se opřela o umývadlo vedle ní a začala si uhlazovat obočí.

„Proč sis to udělala s těma vlasama?" zeptala se a loupla očima po Sakuře.

Sakura sebou škubla. Jedna věc byla o tom mluvit se svou spolubydlící, která se tady v Pobřežní akademii asi tak nej­víc blížila termínu přítelkyně. Ale s touhle holkou nikdy nemluvila!

Do hlavy jí naskočila Izumina odpověď: nový začátek. Ale koho tím chtěla oblafnout? Lahvička peroxidu docílila jen toho, že Sakura vypadala i zvnějšku stejně falešně, jako se cítila uvnitř. Amaru nebo rodiče by ji teď jen těžko poznali, a o to jí přece vůbec nešlo.

A Sasuke. Co si pomyslí Sasuke? Sakura si najednou připada­la tak průhledně falešná, že to musela vidět i tahle cizí holka.

„Nevím." Protáhla se kolem dívky ke dveřím umývárny. „Já nevím proč."

Odbarvení vlasů nezbavilo barvitosti její vzpomínky z po­sledních týdnů. Jestli vážně stojí o nový začátek, tak prostě musí znova začít. Ale jak? V tuhle chvíli toho bylo tak málo, co mohla doopravdy ovládat. Její život byl v rukách pana Iruky a Sasukeho. A ti byli oba tak daleko.

Děsilo ji, jak rychle a jak moc se naučila spoléhat ve všem na Sasukeho - bylo to o to děsivější, že neměla ponětí, kdy ho zase uvidí. Předpokládala, že je v Kalifornii čekají společné dny plné blaženosti, a místo toho tu byla tak osamělá, jako ještě nikdy předtím.