Muka (Série Andělé 2) ✓

Jedenáct dní

Komu: thegaharuno@aol.com

Od: sakurah44@gmail.com

Datum: pondělí 15.11. 9:49

Předmět: Jak to jde

Milá mamko a taťko,

omlouvám se, že jsem se neozvala. Ve škole mám hodně práce, ale dost se mi to daří. Nejvíc mě teď baví blok huma­nitních předmětů. Teď zrovna pracuju na jednom projektu, za který dostanu extra body, ale zabere to spoustu času. Ale moc se mi po vás stýská a doufám, že se brzo uvidíme. Dě­kuju vám, že jste tak super rodiče. Asi vám to neříkám dost.

Vaše

Sakura

Sakura klikla na políčko ODESLAT a rychle se na svém laptopu vrátila k online prezentaci, kterou vedla Konan od tabule. Sakura si pořád ještě zvykala, že tohle je škola, kde se při vyučování běžně pracuje s laptopy s bezdrátovým internetem.

V celé škole Meče & kříže bylo jen sedm počítačů pro studenty - starých stolních typů, a jenom v knihovně. A i když se člověku podařilo získat zašifrované heslo k přístupu na síť, skoro všechny stránky byly blokované, až na pár z těch, které sloužily k vědeckému bádání.

Tenhle e-mail rodičům napsala z pocitu viny. Celou noc měla bizarní pocit, jako by svým výletem do domova důchodců na Mount Shasta jen podvedla svoje pravé rodiče, ty, kteří ji vychovali v tomhle životě. Samozřejmě že ti staroušci byli v jistém smyslu také její praví rodiče. Jenže to byla tak zvláštní myšlenka, že se s ní Sakura nedokázala smířit.

Izumi nebyla ani z desetiny tak naštvaná, že vezla Sakuru takovou dálku pro nic za nic, než by mohla být. Místo toho nastartovala mercedes a rozjela se k nejbližšímu Burger Kingovi, kde si v restauraci daly sendviče s grilovaným sýrem a omáčkou navíc.

„Už na to nemysli," doporučila jí Izumi, když si po jíd­le otíraly pusy ubrouskem. „Víš, kolik panických atak jsem z naší pošahaný rodiny měla já? Věř mi, jsem ten poslední člověk, co by tě za to moh odsuzovat."

Sakura se teď zadívala přes třídu na Izumi. Cítila pronikavou vděčnost k dívce, která ji ještě před týdnem tak děsila. Izumi měla dlouhé hnědé vlasy stažené dozadu čelenkou a pečlivě si dělala poznámky podle Konanina výkladu.

Všechny obrazovky, které kolem sebe Sakura periferním vi­děním vnímala, svítily modrou a zlatou barvou prezentace v PowerPointu, kterou Konan pomaloučku postupovala. Dokonce i Dawnina. Ta byla dnes obzvlášť odvážně oblečená, měla růžové tričkové minišaty a vlasy stažené do culíku na jedné straně. Že už by se tak vzpamatovala z toho, co se jí stalo na jachtě? Nebo se tím jen snaží maskovat hrůzu, kterou zažila - a kterou možná pořád cítí?

Sakura přejela pohledem k Narutovi a zamračila se. Nepřekvapilo ji, že tenhle Sasukeho kamarád je od chvíle, co dorazil do Pobřežní akademie, skoro neviditelný. Ale když začal chodit na vyučování, užasla nad tím, jak tenhle její starý známý z polepšovny ochotně dodržuje zdejší pravidla.

Teď ale nevypadal, že by ho nějak zvlášť zajímalo téma „Pracovní příležitosti nefilimů: jak vám vaše zvláštní schopnosti mohou dát křídla v kariéře". Jeho výraz byl mnohem zklamanější než u kohokoli jiného ve třídě. Slabě se mračil a vrtěl hlavou. Zvláštní bylo i to, že Konan, která pravidelně udržovala se studenty oční kontakt, se Narutovi pohle­dem vyhýbala.

Sakura se přihlásila do třídní chatovací místnosti, aby zjistila, jestli je tam i Naruto. Chat měl sloužit k tomu, když se studenti chtěli zeptat na něco k tématu mezi sebou. Ale to, nač se chtěla Naruta ptát Sakura, nemělo s výukou nic společného. Naruto určitě něco ví. Něco víc, než před ní předstírá - a ni­jak to souvisí se Sasukem. Chtěla se ho taky zeptat, kde byl v sobotu a jestli slyšel o tom, jak Dawn spadla z paluby.