Muka (Série Andělé 2) ✓

Šest dní

Temari je neomylně vedla bludištěm temného kasina, jako by měla noční vidění.

„Buďte v klidu, vy tři," doporučila jim zpěvavě. „Dostanu vás pryč, než řeknete švec."

Chytila pevně Sakuru za zápěstí a Sakura popadla Itachiho ruku. Ten držel Izumi, která hudrala nad nedůstojností jejich úprku.

Temari je s jistotou vedla dál. Sakura sice neviděla, co dělá, ale slyšela, jak si lidé stěžují a protestují, když je Temari odstrkovala stranou. „Pardon!" povykovala dívka. „Jejda!" Nebo: „Já nechtěla!"

Vedla je temnými chodbami plnými vyděšených turistů, kteří používali obrazovky mobilů místo baterek. Pak nahoru po temných schodech, kde to páchlo zatuchlinou a do cesty se jim pletly prázdné kartonové krabice. Konečně dorazila k bezpečnostnímu východu a protlačila je ven do temné, úzké uličky.

Ocitli se mezi Mirage a dalším mrakodrapem. Z řady popelnic před nimi stoupal odporný puch hnijícího drahého jídla. Pramínek jedovatě zelené tekutiny se uprostřed uličky změnil na menší říčku, která ji rozdělovala napůl. Přímo před nimi, uprostřed jásavě osvětleného Stripu, právě starodávné černé hodiny odbily dvanáctou.

„Ách." Temari se zhluboka nadechla. „Začíná další nád­herný den ve městě hříchu. Začala bych ho hned, a pořádnou snídaní. Má někdo hlad?"

„Ehm... to...," zakoktala Izumi. Zatěkala očima ze Sakury na Temari a na kasino. „Co se to..., jak..."

Itachiho pohled ulpěl na lesklé, mramorové jizvě na Temarině krku. Sakura už na ni byla zvyklá, ale chápala, že její přátelé nevědí, co si o ní mají myslet.

Temari mávla rukou k Itachimu. „Tenhle mladík vypadá, že dokáže spořádat tolik waflí, kolik sám váží. No tak, jdeme. Znám jednu hnusnou putyku."

Když se pustili uličkou k hlavní třídě, Itachi se obrátil k Sakuře a zformoval rty: „Neuvěřitelný."

Sakura přikývla. To jediné stačila udělat, když chtěla držet krok s Temari, která rázovala po Stripu. Vera. Nemohla se z toho vzpamatovat. Všechny ty vzpomínky, zhuštěné do je­diného záblesku. Byly bolestné a překvapivé, a dokázala jen tušit, co to všechno muselo znamenat pro Veru. Ale pro Sakuru byly zároveň hluboce uspokojivé. Mnohem víc než při náhle­du do jiných Hlasatelů měla tentokrát pocit, že tuhle minulost opravdu prožila. Podivné bylo i to, co ji nikdy předtím nena­padlo: že její minulá vtělení žila plně a zajímavě i předtím, než se objevil Sasuke.

Temari s nimi namířila k nízké hnědě omítnuté budově ře­tězce IHOP, který se specializoval na podávání snídaní. Tenhle vypadal, jako by tady stál dřív než celý Strip. Působil mnohem klaustrofobičtěji a smutněji než jiné restaurace.

Izumi zamířila dovnitř jako první, rozrazila skleněné dve­ře, které rozcinkaly levnou zvonkohru pod stropem. Hrábla do misky vedle pokladny pro několik peprmintových bonbónů, než si vybrala box v zadním rohu. Temari vklouzla vedle ní a Itachi se Sakurou se usadili na popraskanou oranžovou sedačku z koženky naproti.

Temari si za pomoci hvízdnutí a rychlého posunku objednala od hezké baculaté číšnice s tužkou za uchem kávu pro všechny.

Ostatní se pak ponořili do studia jídelního lístku v zatavených stránkách, upevněných v kroužkové vazbě. Otáčet je znamenalo bojovat proti síle zaschlého javorového sirupu, který je držel pohromadě. Taky to byl dobrý způsob, jak se vyhnout hovorům o tom, jak těsně tentokrát vyklouzli. Konečně se Sakura zeptala. „Co tady děláš, Temari?"