Muka (Série Andělé 2) ✓

Tři dny

Ráno při snídani Sakura nedokázala skoro nic sníst.

Byl poslední den školy před prázdninami, kdy se studenti rozjedou na Díkůvzdání, a Sakura se už teď cítila osamělá. Osa­mělost uprostřed lidí byla ta nejhorší, ale nemohla si pomoct. Všichni kolem ní nadšeně vykládali o tom, jak se těší domů. O nějakém klukovi nebo dívce, kterého/kterou neviděli od letních prázdnin. O mejdanu, který o víkendu pořádá jejich bývalá parta.

Sakuru naproti tomu čekala jen osamělá tryzna v prázdném internátním pokoji.

Samozřejmě nebyla doslova jediná, kdo nikam nejel. Zůstávalo tu pár lidí z hlavní budovy. Třeba Connor Madson, který přišel do školy na stipendium z dětského domova v Minnesotě. Taky Brenna Leeová, která měla rodiče v Číně. Zůstávali tu i Konan s Yahikem - vážně pořádné překva­pení - a ve čtvrtek večer pořádali v jídelně slavnostní večeři pro studenty, kteří nejedou domů.

Sakuru držela nad vodou jen jedna myšlenka: že Temari splní svou „hrozbu" a bude na ni dohlížet i přes prázdniny. Jenže od té doby, co je Temari doprovodila z Las Vegas, ji skoro neviděla. Jen tu chvíli na slavnosti při oslavě dožínek.

Ostatní se chystali hned příští den k odjezdu. Itachiho če­kala jeho rodinná večeře se stovkou lidí. Dawn a Jasmine jely spolu: jejich rodiče slavili Díkůvzdání společně v sídle Jasmininých rodičů v Sausalitu. Dokonce i Izumi, ačkoli se předtím slovem nezmínila o návratu do Bakersfieldu, si den předtím telefonovala s maminkou a sténala do sluchátka: „No jo. Já vím. Přijedu."

Pro Sakuru to byla ta nejhorší možná doba, kdy by měla zů­stat o samotě. Její vnitřní zmatek houstl den za dnem. Teď už sama nevěděla, co vlastně cítí k Sasukemu, nebo ke komukoli jinému. Neustále se proklínala za to, že byla tak hloupá a ne­chala Itachiho zajít tak daleko.

Celou noc po tom polibku to probírala horem dolem, ale nakonec došla vždycky ke stejnému závěru: I když ji Sasuke trápil, co se stalo s Itachim, byla jen a jen její vina. To ona byla podvodnice.

Fyzicky ji bolelo pomyšlení, jak Sasuke přilétá, sedí tiše na střeše a dívá se, jak se ona a Itachi líbají. Představa, jak se musel cítit, když se zvedal ze střechy. Asi podobně, jako se ona cítila při zjištění, že Sasuke měl něco se Izumi. Nebo hůř, protože tohle byl bona fide podvod. Další věc na seznamu důkazů, že spolu ona a Sasuke nedokážou normálně komunikovat.

Tichý smích ji přenesl zpět nad nedojedenou snídani.

Konan proplouvala mezi stoly v dlouhém plášti s čer­nobílými tečkami. Pokaždé, když se na ni Sakura podívala, se učitelka sladce usmívala a bavila se s někým ze studentů, ale Sakura cítila, že je neustále pod jejím dohledem. Jako by se jí Konan uměla podívat do hlavy a poznala naprosto přesně, co Sakuru přimělo ke ztrátě chuti. Včera ty bílé pivoňky kolem pěšiny do poslední zmizely, jako by Konan přestala věřit v Sakuřinu sílu.

„Proč se tak mračíš, kámo?" zeptala se s plnou pusou Izumi a spolkla sousto bagelu. „Věř mi, včera jsi o moc nepřišla."

Sakura neodpověděla. Táborák na pláži byl to poslední, nač myslela. Všimla si, že Itachi se přiloudal na snídani mnohem později než obvykle. Baseballovou čapku měl staženou do očí a ramena nahrbená. Sakura se bezděčně dotkla svých rtů.

Izumi na kamaráda okázale zamávala, ruce nad hlavou. „Co je s tím klukem? Je slepej? Země volá Itachiho!"

Když se jí konečně podařilo upoutat jeho pozornost, chla­pec jim nemotorně zamával a málem se přizabil o pojízdný bufet. Pak mávl ještě jednou a zmizel uvnitř jídelny.