Muka (Série Andělé 2) ✓

Osmnáct dní

Sakurara plánovala, že během toho šestihodinového letu z Georgie do Kalifornie nechá oči zavřené až do chvíle, než se pod­vozek letadla dotkne přistávací plochy v San Francisku. V polospánku bylo jednodušší předstírat, že už je zase se Sasukem.

Připadalo jí to jako celá věčnost, co ho viděla naposledy, i když to bylo jen pár dní. Od chvíle, kdy se v pátek ráno rozloučili u školy Meče & kříže, si připadala jako zbitá. Nepří­tomnost jeho hlasu, jeho tepla, doteku jeho křídel, to všechno jí vsáklo do kostí jako nemoc.

O její paži se otřela nějaká jiná a Sakura zvedla víčka. Dívala se do tváře hnědovlasému chlapci s velkýma očima. Mohl být sotva o pár let starší než ona.

„Pardon," vyhrkli oba najednou a oba se stáhli ze společné područky mezi sedadly v letadle.

Výjev za oknem byl úchvatný. Letadlo začalo klesat nad San Francisco. Sakura něco takového ještě nikdy neviděla. Když přelétávali nad jižní stranou zátoky, viděli klikatou modrou řeku, která cestou k moři roztínala pevninu. Tok rozděloval smaragdově zelená pole na jednom břehu od zářivě rudobílých vírů na druhé straně. Dívka přitiskla čelo k dvojité plastové tabulce a pokusila se získat lepší výhled.

„Co je to?" zeptala se nahlas.

„Sůl," odpověděl jí mladík vedle a ukázal dolů. Naklonil se k ní. „Těží ji z Pacifiku."

Ta odpověď byla tak prostá, tak... lidská. Sakuru to skoro překvapilo, po té době, kterou strávila se Sasukem a ostatními pořád si ještě nezvykla používat ten termín doslovně - an­děly a démony. Zadívala se přes půlnočně modrou hladinu, která jako by se táhla na západ až donekonečna. Slunce nad hladinou znamenalo na pobřeží Atlantiku, kde Sakura vyrostla, vždycky ráno. Ale tady byla skoro noc.

„Ty nejseš odsud, viď?" zeptal se její soused na sedadle.

Sakura zavrtěla hlavou, ale jinak držela jazyk za zuby. Dál zírala z okna. Než ráno odjela z Georgie, pan Iruka ji školil o tom, aby s nikým moc nemluvila. On sám sdělí ostatním učitelům, že Sakuřini rodiče požádali o přeložení na jinou ško­lu. Ale to byla lež. Její rodiče, Amaru a všichni ostatní si mysleli, že Sakura je pořád ještě u Meče & kříže.

Ještě před pár týdny by ji něco takového rozzlobilo. Ale to, co se v posledních týdnech ve škole Meče & kříže stalo, přimělo Sakuru, aby brala svět mnohem vážněji. Nahlédla do jiného života, do jednoho z těch mnoha, v nichž se setkávala se Sasukem. Zjistila, že láska je pro ni mnohem důležitější, než by si kdy dokázala pomyslet. A zažila chvíle, kdy její život ohrožovala šílená stařena s dýkou, které předtím tolik důvěřovala.

Sakura věděla, že takových jako slečna Shizune je víc. Ale nikdo jí nevysvětlil, jak je má poznat. Slečna Shizune, učitelka náboženství, jí až do konce připadala úplně normální. Můžou ti další vypadat stejně nevinně...? Třeba jako ten hnědovlasý mladík vedle ní? Sakura polkla, složila ruce v klíně a snažila se myslet na Sasukeho.

Sasuke ji vezme někam, kde to pro ni bude bezpečné.

Sakura si ho představila, jak na ni čeká na jedné z těch še­divých plastových sedaček v letištní hale, lokty na kolenou, černou hlavu skloněnou mezi ramena. Jak pohupuje chodidly v černých converskách. Jak každou chvíli vstává, aby se prošel k černému pásu u výdeje zavazadel.

Letadlem to škublo, když se dotklo země. Sakura náhle zner­vózněla. Bude mít Sasuke stejnou radost, že ji vidí, jako se na něj těší ona?

Pokusila se soustředit na hnědý a béžový vzorek potahu sedadla před sebou. Krk měla po dlouhém letu ztuhlý a šaty nasákly zatuchlým pachem uzavřené kabiny. Muži v námoř­nicky modrých kombinézách na letištní ploše za okénky si dávali neuvěřitelně na čas, než navedli letadlo na konec dráhy. Sakuru bolela kolena netrpělivostí.