Muka (Série Andělé 2) ✓

Osm dní

„Vydrž!" zahřměl na druhém konci spojení hlas Amaru. „Musím se štípnout, jestli..."

„Ne, nespíš," ujistila ji Sakura do vypůjčeného telefonu. Tady na kraji lesa byl signál trochu přerušovaný, ale sarkasmus Amaru zněl i tak silně a jasně. „Jsem to fakt já. Promiň, že jsem tak mizerná kamarádka."

Byl čtvrtek odpoledne. Sakura se opírala o mohutný kmen sekvoje za internátem. Po levé ruce měla zvlněné pahorky a útes, a za ním oceán. Na obloze nad hladinou zůstalo ještě trochu jantarového světla. Její noví přátelé byli všichni u táboráku za Nefilimskou boudou, měli černou hodinku a vykládali si kolem ohně historky o démonech na zemi. Byla to jedna ze společenských akcí, které organizoval Dawnin a Jasminin výbor, říkaly tomu Nefilimská noc a Sakura jim měla pomoct s organizací. Ale její jediný příspěvek spočíval v tom, že přines­la z jídelny zásoby marshmallow a hořké čokolády.

A pak vyklouzla na kraj lesa, aby se vyhnula všem v Pobřež­ní akademii a spojila se s těmi, na kterých jí záleželo nejvíc.

S rodiči. S Amaru. A s Hlasateli.

Počkala až do večera, než zavolala domů. Čtvrtky trávili její rodiče vždycky mimo domov - maminka chodila hrát k souse­dům mahjong, tatínek jezdil do kina, kde dávali přímé přenosy z atlanstké opery. S jejich asi deset let starým pozdravem na záznamníku se dokázala vyrovnat. Dokázala i namluvit půlminutový vzkaz, že se opravdu snaží přesvědčit pana Iruku, aby jí dovolil jet na Díkůvzdání domů - a že je má moc ráda.

Ale s Amaru to tak snadné nebylo.

„Myslela jsem, že můžeš volat jen ve středu," říkala zrov­na. Sakura už zapomněla na přísná telefonická pravidla Meče & kříže. „Nejdřív jsem si na středy přestala domlouvat akce, protože jsem pořád čekala, že zavoláš," pokračovala kamarád­ka. „Ale pak jsem to tak trochu vzdala. A jak ses vůbec dostala k mobilu?"

„To je všechno?" zeptala se Sakura. „Jak jsem se dostala k mo­bilu? Ty na mě nejseš naštvaná?"

Amaru si dlouze povzdychla. „Víš, taky mě to už napadlo. Dokonce jsem si v duchu přehrávala, jak se s tebou pohá­dám. Jenže to by žádná z nás nevyhrála." Povzdychla si. „A jde o to, Saky, že mi fakt chybíš. A tak jsem si říkala, proč tím ztrácet čas?"

„Díky," zašeptala Sakura se slzami na krajíčku. Tentokrát to byly slzy štěstí. „Tak co je u tebe novýho?"

„No no. Tuhle konverzaci řídím já. To je tvůj trest za to, žes mi vypadla z radaru. A chci vědět tohle: Co ten kluk? Myslím, že to jméno začínalo na S?"

„Sasori." Sakura zasténala. Takže naposledy říkala Amaru o Sasorim? „Ukázalo se, že není... není takovej, jak jsem si myslela." Na chvíli se odmlčela. „Teď chodím s někým jiným, a je to fakt..." Zarazila se. Vybavila si v Sasukeho zářící tváři to, jak rychle při jejich posledním setkání potemněla.

A pak si vybavila Itachiho. Vřelého, spolehlivého, okouz­lujícím způsobem klidného Itachiho, který ji pozval domů na Díkůvzdání. Který si teď v jídelně objednával do hamburgerů okurky, i když je sám neměl rád - jen aby je mohl přesunout na její talíř. Který při smíchu zakláněl hlavu, takže mohla vidět jiskřičky v jeho očích pod štítkem baseballky.

„Prostě je to s ním fajn," uzavřela. „Jsme hodně spolu."

„Páni, výměna jednoho kluka z polepšovny za druhýho! Ty si teda žiješ, co? Ale s tímhle je to vážný, slyším ti to na hlase. Pojedete spolu na Díkůvzdání? Vezmeš ho k vašim, aby čelil Kizashiho hněvu? Ha ha!"