Muka (Série Andělé 2) ✓

Šestnáct dní

„No tak, prozraď mi to. Co je zatím na Pobřežní akademii to nejbláznivější?"

Byla středa ráno před vyučováním a Sakura seděla na terase u snídaně zalité sluncem a dělila se o konvici čaje s Itachim. Měl na sobě žluté tričko v retro stylu s logem Sunkist, base­ballovou čapku staženou do černých očí, žabky a džíny s roz­třepaným okrajem. Sakura se nechala inspirovat nenuceným oděvním stylem Pobřežní akademie a změnila svůj obvyklý černý outfit. Vzala si červené šaty s odhalenými rameny a zády a krátký bílý svetřík. Připadalo jí, jako by po dlouhém období dešťů vyšla na slunce.

Sakura si nasypala do šálku lžičku čaje a rozesmála se. „Ani nevím, kde začít. Možná moje spolubydlící, co se vrátila odně­kud oknem těsně před svítáním, a když jsem se vzbudila, byla už zase pryč. Nebo ne, počkej - že nás učí dvojice anděl-démon. Nebo..." Polkla. „To, že se na mě všichni dívají, jako bych byla nějakej slavnej pošuk. No, že se na mě lidi dívají jako na pošuka, na to jsem zvyklá. Ale nechvalně známej pošuk..."

„Nejseš nechvalné známá." Itachi si ukousl pořádné sousto ze svého croissantu. „Tyhle já polykám po kilech," přiznal s plnou pusou.

Zatímco si osušoval koutky úst ubrouskem, Sakura napůl žasla a napůl se bavila nad jeho občas dokonalými stolovacími způsoby. Musela si ho představovat jako kluka, který chodí na kurzy etikety pro děti.

„Izumi působí navenek drsně," přikývl Itachi, „ale umí bejt taky fajn. Když se jí chce. Ne že já bych to někdy zažil." Zasmál se. „Ale říká se to. A Konnie s Yahikem mě nejdřív taky šokovali, ale fakt to funguje. Je to jako nebeská rovnováha věcí. Když tady máme obě nabídky v jednom balíčku, může­me se tak nějak svobodnějc rozvíjet."

Už zase to slovo: rozvíjet. Sakura si vzpomněla, že ho popr­vé použil Sasuke, když jí vysvětloval, že on s ní do Pobřežní akademie nenastoupí. Ale jak se má rozvíjet? To platí jen pro nefilimy. Ne pro Sakuru, která je jediný osamělý člověk upro­střed třídy skoroandělů, a čeká jen na to, až její anděl přiletí a odnese si ji s sebou.

„Sakuro," Itachi přerušil její myšlenky, „ten důvod, proč na tebe všichni zírají, je, že každej slyšel příběh o tobě a Sasukem. Ale nikdo neví, kolik z toho je pravda."

„Takže místo aby se mě zeptali..."

„A na co? Jestli jste si to fakt rozdávali v oblacích? Jestli jeho bezuzdná, no... pýcha, někdy vstoupila do tvý smrtelný..." Zarazil se, když spatřil Sakuřin zděšený výraz. „Promiň. Chtěl jsem říct, že máš pravdu. Je z toho nafouklej mýtus, o kterým všichni spekulujou. Teda všichni ostatní. Já se to snažím, ehm, nedělat." Itachi odložil šálek čaje a zadíval se na něj. „Možná je vyptávat se na to moc osobní."

Zvedl k ní pohled a zadíval se na ni, ale to Sakuru neznervóznělo. Naopak: jeho jasně černé oči a trochu posměšný úsměv byly jako otevřené dveře, pozvánka promluvit si o věcech, o kterých prozatím nedokázala mluvit vůbec s nikým. Sice ji to bolelo, ale chápala, proč jí pan Iruka a Sasuke zabránili spo­jit se s rodiči nebo s Amaru. Ale Sasuke a pan Iruka ji přihlásili na tuhle školu. To oni jí tvrdili, že tady bude v bezpečí. Takže není důvod tajit svůj příběh před někým jako Itachi. Zvlášť když už nějakou verzi stejně zná.

„Je to dlouhá historie," povzdychla si. „Doslova. A já o tom pořád ještě nevím všechno. Ale v zásadě jde o to, že Sasuke je významnej anděl. Asi hrál na nebi před Pádem velkou roli." Polkla a vyhnula se Itachiho pohledu. Zmocnila se jí nervo­zita. „Teda dokud se nezamiloval do mě."

A všechno to z ní začalo prýštit. Od prvního dne v Meči & kříži, jak se o ni Temari a Ino staraly, jak ji Karin a Sasori mučili, až po ten svíravý okamžik, kdy spatřila snímek ze své­ho minulého života. Pověděla mu o TenTenině smrti a jak ji to zničilo. O nadpřirozené bitvě na hřbitově. Vynechala některé podrobnosti o sobě a Sasukem, o tom, jak byli spolu..., ale když skončila, měla pocit, že dala Itachimu celkem kompletní obrázek toho, co se stalo - a snad aspoň u jednoho ze spolu­žáků rozptýlila mýty o svých milostných zážitcích.