Muka (Série Andělé 2) ✓

Pět dní

Někdo je práskl.

Pondělí ráno, když byl zbytek kampusu ještě strašidelně tichý, seděli Izumi, Itachi a Sakura vedle sebe u stěny v Konanině kanceláři a čekali na „výslech". Její pracovna byla větší než Yahikova - a taky světlejší, s vysokým šikmým stropem a velkými okny, obrácenými k lesu na severu. Na každém visely sametové levandulové závěsy, roztažené tak, že umožňovaly vý­hled na oblohu, která dnes měla až překvapivě modrou barvu. Jediným uměleckým předmětem byl velký zarámovaný snímek galaxie, který visel nad mramorovým stolem. Barokní křesla, na nichž seděli, byla hezká, ale nepohodlná. Sakura se neustále vrtěla.

„To mě poser. Anonymní upozornění," odfrkla si zhnuseně Izumi. Tenhle výraz se objevil v ostrém mailu, který jim Konan poslala dnes ráno. „Tohle donášení jak v mateřský školce smrdí na sto honů Lilith."

Sakuře nepřipadalo pravděpodobné, že by Lilith - nebo ně­kdo jiný ze studentů - mohl zjistit, že jejich trojice opustila kampus. To spíš upozornil jejich učitele někdo jiný.

„Co jim trvá tak dlouho?" Itachi pokývl přes zeď k Yahikově kanceláři, odkud bylo slyšet, jak se dvojice tlumeně hádá. „To skoro vypadá, že nám chystají tresty ještě dřív, než si vyslechnou naši verzi!" Kousl se do rtu. „Mimochodem, co je naše verze?"

Ale Sakura ho neposlouchala. „Fakt nechápu, co je na tom tak těžkýho," zamumlala. „Prostě si vybrat stranu a skončit to."

„Cc... co?" zahuhlali s jednohlasnou nechápavostí Izumi s Itachim.

„Pardon," hlesla Sakura. „Jenom že... víte, jak Temari včera v noci mluvila o tom vychýlení rovnováhy? Vytáhla jsem to před Sasukem a jeho to hrozně naštvalo. Ale copak snad není jasný, co je tady správný a co špatný rozhodnutí?"

„Mně to jasný připadá," přikývl Itachi.

„Jak to můžeš říct?" zavrčela Izumi. „Zrovna tohle uva­žování nás v první řadě přivedlo do maléru. Slepá víra! Tupé přijímání prakticky zastaralý dichotomie!" Tvář jí zrudla a vy­razila to ze sebe tak hlasitě, že to Konan a Yahiko pravdě­podobně slyšeli. „Už mám po krk těchhle keců o andělech a démonech, co si musejí vybrat stranu, bla bla bla, tyhle jsou špatný a tamty jsou špatný..., ne, všichni jsou špatný! Pořád a pořád stejný - chovají se, jako by věděli, co je nejlepší pro každýho člověka na celým světě!"

„Takže ty navrhuješ, že si má Sasuke vybrat stranu zla?" odfrkl si Itachi. „A způsobit tak konec světa?"

„Je mi ukradený, co udělá Sasuke," prohlásila Izumi. „A upřímně, nedokážu moc věřit tomu, že je to všechno jen na něm."

Jenže tak to musí být. Sakura nad jinou možností a jiným vysvětlením Temariných slov vůbec neuvažovala.

„Heleďte, možná to rozdělení není až tak jasný, jak nás to učili," ozvala se Izumi. „Totiž, kdo tvrdí, že Lucifer je tak špatnej..."

„Ehm - co třeba všichni?" ušklíbl se Itachi. Podíval se na Sakuru, jestli ho podpoří.

„Píp - špatná odpověď!" vyštěkla Izumi. „Jen dost pře­svědčivá skupina andělů, co se snaží zachovat status quo. Mys­lej si, že na to mají právo jen proto, že kdysi dávno vyhráli velkou bitvu."

Sakura se dívala, jak se Izumina obočí zachmuřeně sjíždějí k sobě, když se její spolubydlící prudce opřela zády o tvr­dé opěradlo. Její slova Sakuře připomněla něco, co už jednou slyšela...

„Vítězové přepisují dějiny," zamumlala. Tohle jí říkal Sasori tehdy na Noyo Pointu. Myslela to Izumi takhle? Že ti, co prohráli, končí s nálepkou špatné pověsti? Ti dva měli dost podobné názory - až na to, že Sasori patřil legitimně na stranu zla, a Izumi jen tak plácá.