Muka (Série Andělé 2) ✓

Třináct dní

„Je to tady!" zazpíval někdo hlasitě za Sakuřinými dveřmi brzy ráno. Někdo zaklepal. „Je to rozhodně tady!"

Klepání zesílilo. Sakura nevěděla, kolik je hodin, jen si uvě­domovala, že je rozhodně ještě moc brzo na všechno to hih­ňání, které slyšela z chodby.

„Tvý kámošky," ozvala se Izumi z horní palandy.

Sakura zasténala a sklouzla z postele. Zamžourala nahoru na Izumi, která ležela na břiše oblečená do džínů a nabírané rudé vestičky, a luštila sobotní křížovku.

„Spíš ty vůbec někdy?" zamumlala Sakura a natáhla se pro purpurový kostkovaný župan, který jí maminka ušila ke třináctým narozeninám. Pořád jí byl ještě dobrý. No, celkem.

Přitiskla oko ke kukátku a spatřila v chodbě Jasmine a Dawn s rozesmátými tvářemi. Byly vyzbrojené barevnými šátky a klapkami na uši. Jasmine zvedla držák se čtyřmi ká­vami, zatímco Dawn s velkým hnědým sáčkem v ruce znova zaklepala.

„Zaženeš je sama, nebo mám zavolat kampusovou ochran­ku?" ozvala se Izumi.

Sakura si jí nevšímala. Otevřela dveře a obě dívky vtrhly dovnitř. Mluvily přitom rychlostí několika světelných let za vteřinu.

„No konečně," prohlásila Jasmine, podala Sakuře jeden kelí­mek s kávou a žuchla sebou na její neustlanou postel. „Musí­me toho tolik probrat!"

Dawn ani Jasmine za ní předtím nikdy nebyly, ale Sakuře se líbilo, jak si v jejich pokoji počínaly jako doma. Připomnělo jí to TenTen, která si v kanceláři „půjčila" náhradní klíč od Sakuřina pokoje, takže tam mohla vtrhnout, kdy se jí zachtělo.

Zadívala se na svoje kafe a ztěžka polkla. Teď, před nimi, se nemůže sesypat.

Dawn zalezla do koupelny a zkoumala kelímky nad umý­vadlem. „Jako členka plánovacího výboru by ses měla zúčast­nit dnešního uvítacího proslovu," oznámila Sakuře a nevěřícně ji přejela pohledem. „Jak to, že nejsi oblečená? Jachta vyplouvá už asi za hodinu."

Sakura se poškrábala na hlavě. „Ehm - můžeš mi osvěžit paměť?"

„Ach jo." Dawn se dramaticky odmlčela. „Amy Branshawová? Moje partnerka z laborek? Jak má její táta obrovskou jachtu..., už ti cinklo?"

Sakuře se najednou všechno vrátilo. Sobota. Výlet na jachtě podél pobřeží. Jasmine a Dawn se to podařilo škol­nímu výboru školní akademie (čili Konan) podat jako vzdělávací výlet a nějak dosáhly schválení. Sakura jim chtěla pomoct, ale nemohla nic dělat. Kdykoli na to pomyslela, viděla před sebou Sasukeho rozhořčený obličej, okamžitě odmítající představu, že by si Sakura mohla někde užívat bez něj.

Dawn se začala probírat jejím prádelníkem. Vytáhla z něj vlněné šaty lilkové barvy s dlouhým rukávem, hodila je po Sakuře a zahnala ji do koupelny. „A nezapomeň si pod ně vzít legíny. Na vodě bude chladno."

Sakura cestou vytáhla z nabíječky telefon. Včera v noci, když ji Sasori vysadil u školy a opustil, se cítila tak hrozně, že porušila zákaz pana Iruku a napsala Amaru. Kdyby tak pan Iruka věděl, jak hrozně se toužila spojit s přítelkyní..., tak by se na ni asi stejně zlobil. Ale teď už bylo pozdě nad tím hloubat.

Když teď otevřela složku zpráv, vzpomněla si, jak se jí včera třásly prsty, když naťukala zprávu plnou lží;

Ale od Amaru nepřišla žádná odpověď.

Je nemocná? Má moc práce? Odjela někam, kde nemá čas?