Muka (Série Andělé 2) ✓

Čtrnáct dní

Během noci přestal foukat vítr a na město Fort Bragg se snesl hustý příkrov mlhy. S úsvitem se nerozptýlila a její beznaděj jako by prosákla do všeho a do všech. Sakuře celý pátek ve škole připadalo, jako by ji unášel pomalý odliv. Učitelé byli nesoustředění, vyhýbaví a vysvětlovali všechno zdlouhavě. Studenti seděli zavalení letargií, bojovali s tím, aby během nekonečného pošmourného dne vůbec zůstali vzhůru.

Než vyučování skončilo, Sakura prostoupila bezútěšnost až do morku kostí. Nechápala, co dělá v téhle škole, kam vlastně nepatří, v tomhle dočasném životě, který jen jako by zdůraz­ňoval, že žádný opravdový a stálý nemá. Chtělo se jí jen jed­no: zalézt si na svou spodní palandu a všechno zaspat. Nejen počasí nebo svůj první týden v Pobřežní akademii, ale taky hádku se Sasukem a propletenec otázek a obav, které ji tížily.

Noc předtím spát nemohla. V nejtemnější hodině před svítáním vklopýtala sama do internátu a lehla si, ale jen sebou házela a převalovala se, nedokázala doopravdy usnout. To, že ji Sasuke tak odsunul na vedlejší kolej, už ji nepřekvapovalo, ale to neznamenalo, že by na tom bylo něco snadnějšího. A co ten urážlivý, šovinistický rozkaz, aby zůstala na školní půdě? Co to má být - devatenácté století? Napadlo ji, že možná právě takhle s ní Sasuke před stoletím jednal. Ale Sakura si byla naprosto jistá, že - jako Jana Eyrová nebo Elizabeth Bennetová - se s tím ani v tehdejším životě nesmířila. A teď už mu to rozhodně trpět nebude.

Pořád ještě měla vztek a byla otrávená z výuky, když se mlhou vydala k internátu. Oči měla kalné a než stiskla kliku, málem už spala za chůze. Vklopýtala do šeré, prázdné místnosti a málem přehlédla obálku, kterou tam někdo podstrčil pode dveřmi.

Byla krémově zbarvená, tenoučká a čtvercová, a když ji Sakura otočila, spatřila vpředu svoje jméno, napsané malými hranatými písmeny. Rychle obálku roztrhla. Potřebovala si přečíst jeho omluvu..., ale věděla, že mu jednu taky dluží.

Uvnitř byl lístek psaný na stroji, přeložený na třetiny.

Milá Sakuro,

je něco, co ti chci už dlouho říct. Můžeme se dnes sejít ve městě u Noyo Point, asi v šest? Autobus číslo pět, který jezdí po hlavní silnici, zastavuje asi půl kilometru na jih od Pobřežní akademie. Jeď s ním. Budu čekat u Severního útesu. Nemůžu se dočkat.

Miluju tě. Sasuke

Sakura zatřásla obálkou a vyklepala z ní kousek papíru. Byla to tenká modrobílá jízdenka na autobus s číslem 5 na přední straně a plánkem Fort Braggu na zadní. To bylo všechno. Nic víc.

Sakura to nechápala. V dopise nebyla ani zmínka o jejich hádce na pláži. Žádný náznak, že by Sasuke chápal, jak hrozně nevypo­čitatelně se chová, když jeden večer zmizí málem bez rozloučení a další čeká, že se Sakura na jeho pokyn rozběhne za ním.

A ani náznak omluvy.

Bylo to zvláštní. Sasuke se mohl objevit kdykoli a kdekoli. Obvykle kašlal na logistické prostředky, kterými si museli usnadňovat život normální smrtelníci.

Dopis ležel Sakuře v rukou, chladný a tuhý. Její vzdorovitá povaha ji nabádala, aby se chovala tak, jako by ho vůbec nedostala. Byla unavená z jejich hádky, unavená z toho, jak jí Sasuke odmítal prozradit, co se děje. Ale pak tady byla ta otravná, pořád zamilovaná část její bytosti, která si říkala, jestli na něj nebyla moc tvrdá. Protože jejich vztah za přemáhání stál. Snažila se vybavit si výraz jeho očí a barvu jeho hlasu, když jí vyprávěl o tom, jak spolu chodili v době zlaté horečky, jak ji uviděl oknem a zamiloval se do ní, stejně jako už tisíckrát předtím.