Muka (Série Andělé 2) ✓

Prolog: Neutrální vody

Sasuke zíral do zátoky. Oči měl černé jako noc, která obklo­povala pobřeží Sausalito, jako zčeřená voda, která narážela na oblázkovou pláž pod jeho nohama. Cítil, že teď v nich nemá ani náznak fialové. Na to byla moc daleko.

Obrnil se proti kousavému větru, který vanul z vodní hla­diny. I když si přitáhl k tělu silný černý plášť, věděl, že to je zbytečné. Po lovu v něm vždycky zůstával chlad.

Dnes ho mohlo rozehřát jen jedno: ona. Jenže byla mimo jeho dosah. Stýskalo se mu po tom místečku na jejím temeni, kam tak dokonale zapadaly jeho rty. Představil si, že vyplňuje kruh svých paží jejím tělem, že se naklání, aby ji políbil na krk. Ale byl rád, že tu teď Sakura není. To, co by tu mohla vidět, by ji vyděsilo.

Naříkání lvounů hřivnatých, kteří leželi na hromadách po­dél celého jižního pobřeží Angel Island, znělo podobně, jak se cítil i on: zoufale osaměle. A kolem nebyl nikdo, kdo by jim naslouchal.

Až na Sasoriho.

Skláněl se před Sasukem a uvazoval zrezivělou kotvu ke zhroucenému mokrému tělu u jejich nohou. I při tak zlo­věstném počínání Sasori vypadal pořád dobře. Hnědé oči mu jiskřily a červené vlasy měl dokonale zastřižené. Za to mohlo příměří. To vždycky přineslo barvu do andělských tváří, lesk jejich vlasům a dokonce i ostřejší vyrýsování jejich bezchyb­ným svalnatým tělům. Dny příměří byly pro anděly jako do­volená na pláži pro smrtelníky.

Sasukeho sice uvnitř svírala bolest jako vždycky, když musel ukončit lidský život, ale nezúčastněným očím musel připadat jako mladík, co se právě vrátil po týdnu z Havaje: odpočinutý, svěží, opálený.

Sasori utáhl další z důmyslných uzlů a prohodil: „Typický Sasuke. Vždycky o krok stranou, aby nechal všechnu špinavou práci na mně."

„O čem to mluvíš? To já to s ním skoncoval." Sasuke se zadíval na mrtvého muže s ježatými šedivými vlasy přilepe­nými k bílému čelu, na jeho zkroucené prsty a levné gumové holínky, na temně rudý šrám na hrudi. Sasukeho z toho znovu zamrazilo. Kdyby zabíjení nebylo nutné k tomu, aby zajistilo Sakuře bezpečí, nikdy by už nevzal do ruky zbraň. Nikdy by se nepustil do dalšího boje.

A smrt tohoto muže v něm probouzela pocit, jako by ne­bylo všechno v pořádku. Sasuke měl vlastně neurčitý, trýznivý pocit, že je něco hrozně špatně.

„Skoncování je to nejzábavnější." Sasori přetáhl smyčku přes mužovu hruď a upevnil mu ji v podpaží. „Špinavá práce je odtáhnout je do moře."

Sasuke ještě svíral v ruce zakrvácenou větev. Sasori se jeho výběru zbraně smál, ale Sasuke nad tím nikdy moc nepřemýš­lel. Mohl zabíjet čímkoli.

„Dělej," pobídl Sasoriho. Dělalo se mu špatně z toho, jak si démon prolévání lidské krve vychutnával. „Ztrácíš čas. Brzo začne odliv."

„A jestli to neuděláme po mém, zítra odliv Zabijáka vy­plaví přesně na tomhle pobřeží. Jsi moc impulzivní, Sasuke, jako vždycky. Dokážeš vůbec myslet dál než o krok dopředu?"

Sasuke si zkřížil ruce na prsou a zadíval se na bílé hřbety vln. Jejich směrem se blížil turistický katamarán ze sanfranciského přístavu. Pohled na loď vyvolal v Sasukem příval vzpomínek.

Tisíce šťastných cest, které podnikl se Sakurou po tisících moří jejích životů. Ale teď, když mohla zemřít a už se nevrátit, když už je nečekaly žádné další reinkarnace... Sasuke si vždycky uvědomoval, jak prázdná je ve srovnání s jeho pamětí ta její. Tohle je poslední pokus. Pro ně pro oba. A vlastně pro všechny. Takže záleželo na Sakuřině paměti, ne na Sasukeo. Jestli má přežít, čeká na ně tolik pravd, které před ní bude muset opatrně vytáhnout na povrch. U vědomí toho, co všechno se Sakura bude muset dozvědět, se mu celé tělo napjalo.