Blind ✔

Kapitola 67: Jsi otravná

Nariko pečlivě počítala, kolik dní strávili v Zemi vln. Od chvíle, kdy všichni tři dorazili, uplynulo deset dní a zatím nic nenašli. No, pomyslela si, není to tak, že by nic nenašli, ale nenašli toho mnoho. Čím dále na sever cestovali – nebo jí alespoň Itachi řekl, že jdou na sever – tím více známek nacházeli, ale kromě toho zhuštěného kousku chakry, který našla úplnou náhodou, tam nebylo nic víc než trosky ztroskotaných lodí a zvýšený počet šupin.

Nariko však nepatřila mezi ty, kteří by kvůli tomu byli na dně. Protože i když Amegakure opustili téměř před měsícem, docela si užívala slunce a mírného oceánského podnebí. Oceán byl o tolik větší, než si představovala, že jí to občas jen vrtalo hlavou, když se dívala na nekonečnou vodu. Démon nebo ne démon, nic jí to nemohlo zničit. A dokud nebude žádný démon, zůstanou v Zemi vln déle.

Poskakovala po pláži a nakopávala písek. Běhat po písku bylo těžké, všimla si, unavila se mnohem rychleji než předtím a často ho měla v sandálech, které se jí odíraly o nohy. Na písečných plážích se jí líbilo být naboso, ale Itachi jí řekl, aby si vzala boty, až budou blízko nějaké trosky – řekl jí, že nechce, aby šlápla na něco, co by neměla. Vypadalo to, jako by se stále bál, že si ublíží – ale už dlouho si na ničem neublížila. Přestala hledat způsoby, jak oslabit své tělo, protože se je snažila přesvědčit, aby se už nikdy nevrátili. Spoléhala na to.

Tu záležitost však nenadhodila, ne od té doby, kdy ji náhodně nadhodila a pak toho nechala. Domnívala se, že nyní, deset dní po jejich příjezdu na toto klidné místo, kde se nezdálo, že by pršelo, by měla být doba, kdy to začne znovu zmiňovat.

Přiběhla k místu, kde stál Itachi, jeho ruka spočívala na boku převráceného člunu na pláži se zející dírou na dně a četnými škrábanci na boku. Byl nakloněný těsně k němu a důkladně si ho prohlížel, i když Nariko nedokázala přijít na to, čeho doufal, že dosáhne, když se na něj bude dívat tak zblízka. Na okamžik vyrušená se na to místo zeptala.

„Je na té lodi něco zajímavého?" zeptala se, naklonila hlavu na stranu.

„Tyto stopy vytvořil démon," zamumlal Itachi v odpovědi. „Zůstaly po něm nepatrné stopy zbytků chakry."

„Jsme fakt tak blízko k nalezení démona?" zeptala se Nariko a odvrátila pohled od škrábanců, místo toho se podívala na vysokého tichého muže stojícího před ní.

„Bohužel ne, ne blíž, než jsme byli minulý týden," odpověděl Itachi, spustil ruku z lodi a otočil se, aby pokračoval v chůzi po pláži.

„Kvítek-chan říká, že doufá, že to brzy nenajdeme," řekla Nariko, vykouzlila v hlavě nápad, když ho následovala.

„To že říká?" Itachi přemítal v nepřítomné odpovědi.

„Jo, nechce se vrátit do Amegakure, pokud tomu může pomoci," vtipkovala Nariko a pokračovala v lhaní. „Alespoň ne v dohledné době."

Itachi na to nic neřekl, takže se Nariko, která to považovala za dobré znamení, rozhodla pokračovat.

"Ani mě se nechce moc vracet, Itachi-niisama," řekla ledabyle. „Déšť je tak... ponurý, a je vždycky mokrý. Bez ohledu na to, kam jdeš. Přikrývky jsou vždy vlhké a je to jako by se Vůdce neustále díval. Nelíbí se mi tam... "

Itachi zpomalil a pohlédl na malou dívku, ale pak se podíval jinam. Pohled v jeho očích ji na chvíli umlčel. Ten pohled byl pronikavý a téměř pátravý, vyšetřující. Nariko se na okamžik bála, že možná věci možná nabírají zlý směr. Možná by měla víc mluvit o Kvítku-chan? Ne, to by nebyl dobrý nápad, protože kdyby spolu Kvítek-chan a Itachi mluvili, mohlo by být špatné, kdyby zjistili, že lže.