Blind ✔

Kapitola 53: Nekomata

Bylo to jako jeden z těch snů, ve kterých člověk věčně bloudí v nekonečné bílé prázdnotě. Sasuke kráčel vpřed, zdálo se, že neprošel vůbec žádnou vzdálenost a přesto pokračoval míle dál. Pro Sasukeho to byl sen – nic mu nepřipadalo obvyklé. Skutečnost, že před několika sekundami byla Yugito zahalena do podivné chakry, se mu úplně vytratila z mysli. V tu chvíli byl ve snovém stavu a jako všechny ty věci, které v bdělém světě nedávaly smysl, to bylo ve snu naprosto normální.

Až po chvíli v dálce zahlédl dům plovoucí v prázdnotě – dům plovoucí v nekonečné bílé rozloze byl přijatelně normální. Vypadal staře, protože byl postaven v tradičním stylu a dřevo bylo trochu zvětralé. Okna pokrytá papírem byla všechna zavřená a mezi střechou se vznášel mech a řasy. Když se dostal blíž k budově, uvědomil si, že je to jeho dům. Šel domů, pomyslel si neurčitě – předpokládal, že to dávalo smysl.

Vešel do předních dveří, místo zadních, zul si boty a před vstupem do chodby je úhledně odložil stranou. Zdálo se, že nikdo není doma. Sakura musela být na nákupech nebo tak něco, a dále o tom nepřemýšlel. Vešel do obývacího pokoje a posuvný panel, který tam normálně nebyl, byl otevřený na dvorek a na okraji verandy seděla žena. Sasuke se zastavil – nemohla to být... ona.

Dlouhé tmavě hnědé vlasy jí splývaly po zádech a seděla ve velmi známé pozici. Měla na sobě hedvábné kimono, které ji Sasuke viděl nosit jen při formálních příležitostech, ale bylo tak povědomé. Stál tam, kde byl, uskočil, když kolem něj proběhla kočka. Zastavila se a zírala na něj dvěma zřetelnýma žlutozelenýma očima, svislé zornice se zkoumavým způsobem stahovaly. Srst měla barvu čaje, který byl zředěný velkým množstvím mléka a na levém uchu se houpal malý zvoneček jako náušnice. Zvonek zacinkal, když klusala k ženě a luxusně se natáhla, dva ocasy nonšalantně švihaly.

Žena se otočila, ohlédla se přes rameno a na tváři se jí objevil úsměv. Sasuke nevěřícně zíral, když pozoroval stejně tvarované oči, stejně tvarovaná ústa a stejně tvarovaný obličej jako měl on sám. Nebylo vůbec pochyb o tom, že tato žena byla jeho matkou. Ale jeho matka byla mrtvá – už léta.

„Okaeri, Sasuke," řekla vřele, natáhla k němu ruce.

Nevěděl, jak je to možné, ale bylo mu to jedno; jeho matka byla tady a on se bez váhání vrhl do její otevřené náruče. Objala ho vřelým objetím, jako když byl ještě dítě. Pevně se k ní přitiskl, vzpomínal na to, jak ho dlouze držela, když si omylem odřel koleno nebo se pořezal o kunai. Takové maličkosti se odrazily na její lásce k dítěti.

Pustila ho a prohlížela si jeho tvář, na tváři se jí vyhřívala záře pýchy. „Tolik jsi vyrostl – chyběl jsi mi."

„Okaa-san.." zamumlal. Každý rys mu byl jasný a zřetelný a poprvé od chvíle, kdy sem dorazil, začal přemýšlet, jestli to byl skutečně sen.

„Vypadáš úplně jako tvůj otec, když byl ve tvém věku," řekla s úsměvem, ale pak se její tvář začala znepokojovat. „Ale když se podívám do tvých očí, cítím ukrutný smutek – jsou prázdné a bez života. Ta zvědavá jiskra, která tam kdysi byla, pohasla a téměř zmizela."

Sasuke se na ni podíval a uviděl skelný záblesk v jejích očích. „Neplač, Kaa-san."

„Tolik jsi trpěl. Dávala jsem na tebe pozor tak dlouho a plakala jsem pro tebe v naději, že nějakým zázrakem přestaneš tak zbytečně trpět." Řekla mu něžně, sepjala mu ruce a významně se na něj podívala. „Možná jsem byla zabita, ale nikdy jsem na tebe nepřestala dávat pozor."

„Dáváš na mě pozor?" zeptal se pomalu. „Ale tohle je jen sen, že? Sním o tom, že jsi tady, že?"

Zavrtěla nad ním hlavou. „Ne, Sasuke, tohle není sen, je to mnohem víc, než to."