Blind ✔

Kapitola 16: Úsvit a Soumrak

Tiché a rytmické dunění dolehlo k Sasukeho uším, když se pomalu probouzel, uspávající zvuk se pomalu vytrácel do jeho vědomí. Uvědomil si přítomné teplo, a jak se jeho mysl postupně probouzela, zjistil, že jeho paže jsou omotané kolem něčeho, nebo spíše kolem někoho. Jeho hlava spočívala na něčím rameni, jeho paže obepínaly štíhlý pas, a jak tam tiše ležel, cítil stoupání a klesání, které přicházelo s dýcháním. Také ho objímaly paže, jemně ho držely, tvář tiše spočívala na jeho hlavě.

‚Sakura...' zaznamenal v mysli mlhavě, v hlavě se mu lehce mihla vzpomínka na noc.

Z polohy, ve které se nacházeli věděl, že se teď opírá o zeď a přes noc sklouzla dolů. Látka, která byla hustá a zároveň teplá, mu přiléhala na kůži a pak na spodní části těla cítil prostěradlo. Vypadalo to, že seděla na jeho posteli a neměla pro sebe žádnou přikrývku ani polštář, nic, co by ji udržovalo v teple, kromě tlusté látky – župan, usoudil. Mírně se posunul a slyšel, jak se ze spánku pohnula.

„Sasuke?" zazněl její slabý hlas.

Pustil jí ze sevření, odtáhl se, mírně se posadil s obličejem otočeným k ní a pozorně poslouchal. Sakura se vedle něj šourala, takže její váha naznačovala, že sedí rovněji. Nastalo ticho a Sasuke nevěděl, co říct. Nebylo co říct; nepotřeboval se jí ptát, proč tam je, věděl, proč ji toho rána našel sedět na posteli, i když o tom neřekl ani jediné slovo.

Jak od ní očekával, ani ona nic neřekla, jak se zdálo, neměla co říct a ani mu nepotřebovala nic říkat. Cítil na sobě její pohled, nezdál se být nepřátelský ani rozpačitý, zdál se vyrovnaný a hluboký, přesto klidný a mírumilovný. Čekala, že on něco řekne, ale neudělal to.

„Měl jsi noční můry," řekla něžně tiše poté, co se ticho značně protáhlo.

Nepřítomně zavrčel; jasně si je pamatoval, nemusela mu to říkat. V jeho mysli stále nemilosrdně vířily obrazy zachycené v jeho vědomí, jako listy poletující v jemném vánku, uvězněné a neschopné tiše padnout. Byla to stará opakující se noční můra, která ho zas a zas pronásledovala od vyvraždění jeho klanu. Během pobytu v tomto domě se to stávalo neustále a zastavili se až poté, co se přestěhoval do vlastního bytu. Od té doby v tomto domě nebyl a proto se tak netěšil na návrat.

Jako dítě zjistil, že když bude trénovat až do úplného vyčerpání, nebude ani snít, bude na to příliš unavený, aby myslel na to, co ho sužovalo. To bylo to, co dělal v posledních několika týdnech, od doby co on a Sakura začali bydlet v jeho starém domě a fungovalo to, jeho noční můry se nevrátily; předchozí noc ho však nechala spát déle a činnosti, které dělali, nebyly ani zdaleka tak vyčerpávající. A té noci se noční můra vrátila.

Znovu se ocitl v té místnosti, v místnosti, ve které našel své rodiče mrtvé. Itachiho skličující postava se tyčila nad probodnutými mrtvolami s tím lhostejným výrazem ve tváři. Znovu a znovu, v hlavě se mu přehrávala vražda jeho rodičů, trvalý následek utrpení pod vlivem Mangeyou Sharinganu. A jak neustále prosil svého bratra, aby přestal, z ničeho nic si vzpomněl, že slyšel hudbu: broukání.

„Kde ses naučila tu píseň?" zeptal se jí po chvíli, odvrátil se od ní a posadil se do značné vzdálenosti od ní.

„Našla jsem ji," odpověděla Sakura tiše. „Ve staré krabici ve skříni. Byla označená jako ‚hudba'; uvnitř byly noty, které napsala tvoje matka. Byla tam řada různých melodií – včetně písní, mimo jiné. Včera jsem ti řekla, že mám středně pokročilé znalosti o hudbě."

Sasuke byl chvíli zticha. Písně, které napsala jeho matka? Vždycky ráda zpívala a pokaždé, když něco dělala, si pobrukovala nějakou melodii. Nevzpomínal si na žádnou takovou krabici, ale na druhou stranu, věci svých rodičů po jejich smrti jednoduše odložil; vypořádat se s jejich majetkem pro něj bylo v té době příliš bolestivé.