Blind ✔

Kapitola 54: Střípky pravdy

Cesta z kamenné země do Amegakure trvala asi měsíc pěšky, těžce zatíženi, cestováním ve velké skupině. Naopak, trvalo to dva týdny, pokud šli sami a vzali s sebou jen lehký cestovní batoh. Protože většina majetku Akatsuki byla přemístěna před skupinou, zůstalo jen pár věcí a prvního listopadu karavana opustila základnu. Samozřejmě, že kvůli jeho objevenému umístění by se tam už nikdy nemohli vrátit a asi by bylo nejlepší, kdyby se tam nikdo jiný neusadil. Deidara se očividně bavil tím, že strategicky umísťoval výbušniny do tunelů tak, aby se zhroutily, aniž by se na odcházející skupinu zřítila celá hora.

Karavana se pohybovala uspěchanou rychlostí, jakmile vybuchla výbušnina, protože hluk mohl přitáhnout nežádoucí pozornost k hoře. Itachi si vzpomněl, jak sedel na korbě jednoho z mála vozů, které měli a Nariko seděla vedle něj. Předem jí bylo řečeno, že se chystají zničit pevnost, a že je to v pořádku. Když tehdy vybuchly hlasité exploze s velkými oblaky kouře a rudými ohnivými koulemi, tleskala rukama v dětském potěšení z té podívané. Dokonce stydlivě zamávala Deidarovi, který kroužil nad její hlavou, aby se ujistila, že nezůstalo nic jako důkaz, že tam byli. Také si pamatoval, že byl trochu vynervovaný, že její reakce byla podobná té Sasukeho, když poprvé viděl novoroční ohňostroj.

Cesta trvala tři týdny a zdálo se, že Nariko se uvolnila při pohledu na zkázu hory. Trauma, které zažila při útěku Haruno, bylo vytlačeno z jejího systému a veškeré výhrady, které Itachi měl k Naričině upřímnosti k té aféře, šly s nimi. V průběhu cesty Itachi konečně začal plnit svůj náhodný slib, že naučí Nariko číst. Každé dva dny ji naučil novou hiraganu, aby se učila a procvičovala. Vypadala tak potěšeně, že to občas odběhla ukázal Konan, kdykoli nebyla v přítomnosti žádné ze šesti postav Peina.

Bylo to ke konci druhého týdne, když seděli v Itachiho pokoji v karavanu, když Nariko řekla něco, na co Itachi nebyl připraven. Krátce se to zmínilo a už se to neobjevilo, ale Itachiho to trápilo ještě dlouho poté a vytryskla z toho nová podezření.

„Itachi-sama?" promluvila Nariko uprostřed cvičení hiragany.

„Hm?" zamumlal na oplátku, protože tak začínala většina jejich rozhovorů.

„Ten muž, kterého jste přivedl zpátky s sebou a s Kisamem-sama," řekla Nariko pomalu, aniž by se na něj podívala. „Byl stejný, jako já, že? Taky měl v sobě démona."

Itachi odložil knihu, kterou četl. „Kdes to slyšela?" zeptal se nenuceně; napadlo ho podezření, že jí Haruno vyprávěl příběhy. Skutečné příběhy, ale něco, co stejně nepotřebovala vědět.

„Neslyšela... podíval se na mě, když jsem ho poprvé viděla," odpověděla Nariko nervózně. „A tak nějak jsem to věděla."

Itachi měl vždycky problém říct, jestli Nariko lže nebo ne, protože vždycky byla stejně nervózní a jemné narážky, které to prozrazovaly, u ní vždy přetrvávaly i když věděl, že mu říká něco, co je pravda.

„Itachi-sama... co se mu stalo?" zeptala se tiše Nariko.

„Vytáhli jsme z něj démona," odpověděl Itachi. „A poslali jsme ho domů."

„Byla jeho rodina šťastná, že ho vidí?" zeptala se Nariko v odpověď.

„Nevím, nebyl jsem to já, kdo ho vzal domů." Řekl Itachi, lež z něj snadno vyklouzla.

„Oh," zněla tichá odpověď a pak: „Kdy vezmete toho mého?"

„Pravděpodobně hned, jak dorazíme do Amegakure," odpověděl Itachi, překvapený otázkou.