Blind ✔

Kapitola 18: Soud

Stál přede dveřmi, ruce se mu třásly, když je před sebou otevíral, protože věděl, co je za nimi a přesto doufal, že se mýlí. Srdce mu tlouklo tak silně, že mu při tom činu hlava pulzovala; jeho žaludek se svíral tak moc, že když držel kliku na dveřích, jeho žaludek jako by přestal existovat – jen prázdná díra plná bolesti tam, kde předtím byl. Jeho malá ruka pomalu otáčela klikou a dveře se na protest hlasitě otevřely a do nosu se mu linul chorobný zápach.

Krev.

Znepokojivě černý měsíc vrhal z okna na podlahu chomáče tmavě šedého měsíčního světla. Tam, kde na podlahu dopadaly měsíční paprsky, ležela tmavá hromada; tlumené světlo nebylo to jediné, co se rozlilo na podlaze. Proti nepřirozenému osvětlení vystupovaly tmavé skvrny a vrhaly kolem nerozeznatelné hromady groteskní rámu. I když nedokázal vidět, co ta hromada je, nepotřeboval ji vidět, aby věděl, co to je.

Po několika opatrných krocích se s každým dalším krokem objevovala nevolnost; věděl, co na něj v místnosti čeká a i když nechtěl vstoupit, nedokázal se zastavit v postupu vpřed. Dveře se za ním zavřely, jakmile byl v místnosti, smrtící pach krve stoupal za bodem nevolnosti. Nebe bylo právě vidět za skleněnými tabulemi oken a zářilo karmínově červeně, kde se černé mraky přehnaly hrozivou rychlostí – a přesto žádný neproletěl přes tvář černého měsíce.

Udusil vzlyk, když konečně dokázal rozpoznat postavy ležící v měsíčním světle. Na dřevě byly rozprostřeny dlouhé prameny černých vlasů; látka byla pomačkaná a potřísněná; končetiny zmačkané – těla už byla bez života, než spadla na podlahu. Tvář jeho matky byla skryta před zraky, ale dokázal si představit, že na její smrtí ztuhlé tváři, rozšířených a prosebných očích, se jevil tichý výkřik. Jeho otec ležel na druhé straně, daleko od něj, úhledný pásek, který mu držel dlouhé vlasy, byl pryč a vlasy měl rozcuchané od krve.

„...Kaa-san..." vzlykal, když se jeho kolena tvrdě dotkla podlahy. „...Dou-san..."

Padl na podlahu a rozplakal se, jeho smutek byl nepopsatelný, jeho trauma proniklo jeho tělem, myslí i duší. Byli mrtví. Všichni. Všichni byli mrtví. Jeho teta, jeho strýček, jeho přátelé, jeho sousedé – jeho matka a otec. A on byl naživu – jediný.

‚Proč?' křičel tu otázku znovu a znovu v hlavě. Proč byl jediný naživu? Proč, proč, proč? Doufal, že bolest zmírní jeho utrpení, udeřil malou pěstičkou do podlahy, ale nestalo se tak. Přál si, aby byl mrtvý – raději by byl mrtvý on místo nich, než aby zůstal jediným živým.

Nebyl v místnosti sám, věděl to – nemusel vzhlížet, aby věděl, že je přítomen někdo další. Nemusel slyšet žádný hluk, někdo tam byl – další jediný přeživší. Pěst sevřel pevněji a trhaně se nadechl, uboze se vlekl do sedu a setkal se s pohledem, který ho probodával ze tmy.

Červené oči – oči, které patřili jemu, patřily Itachimu, jeho staršímu bratrovi, vrahovi jeho klanu – to bylo to, co Sasuke viděl stát nad těly svých rodičů. Tomoe v očích Sharinganu se spojilo s zornicí a on věděl, že by od těch smrtících očí měl odvrátit zrak, ane nemohl.

Emoce takového násilí a vzteku způsobila, že se při pohledu do těch očí třásl. Nenávist. To bylo to, co hořelo hluboko v jeho duši, černější než měsíc, který visel venku na nebi, černější než tmavé skvrny na podlaze. Ale zatímco v něm byla nenávist, jeho tělo se chvělo, svíral ho také strach.

„Proč?!" vykřikl na bratrovu němou podobu, neschopný zabránit vzlyku. „Proč jsi je zabil?!"

Oči ve tmě jednou pomalu zamrkaly a postava udělala krok vpřed; mimoděk zjistil, že ucukl dozadu v reakci. Ze stínu náhle vyletěl shuriken, zahvízdal mu u ucha a zařízl se hluboko do jeho levého ramene. Bolest nebyla nic ve srovnání se zraněními v minulosti, bodavá krev, která po něm stékala, sotva stála za zmínku, přesto se znovu zhroutil na podlahu a vzlykal. Proč? Proč to muselo zasáhnout jeho rameno? Proč mu neprobodl srdce? Bylo by to mnohem vítanější; nechtěl tam zůstat, ležet na podlaze, plakat, dýchat, žít. Mnohem raději by byl mrtvý na té podlaze se svými rodiči.