who?

I'm diamond you know I'm glow up

Všichni lidé si povídali s novomanžely, zatímco já a Týna jsme umírali nudou. Jsem měla radši zůstat v Soulu. "Hej! Co tu dělá Park Eunbi?!" podivil se jeden z borců, co seděl vedle mého bratra, kterého jsem neustále propalovala pohledem. Stále nechápu, proč jsem tak slavná. "Sedí a nudí se. Proč?" odpověděla jsem mu upřímně. Nebudu mu mazat med kolem pusy. Borec se jen soucitně usmál a natáhl ke mě ruku. "Jsem Minho, těší mě" já ruku tedy přijala a pokývala jsem hlavou.

"Jak šel konkurz?" zeptal se Wonhungschán Týny a u toho si prohrábl své světle modré vlasy. Proč mám najednou pocit, že je měl před několika dny černé? No to je asi jedno. "Docela dobře, až na to, že mě nevzali" odpověděla Joy sklesle. Na to Wonhungschán jen pokýval hlavou a dál se věnoval svému gangu. Neboli panu Min, buzničce, brejlounovi, borci, co se zasekl v 90. Století a Michaelovi Jacksonovi. Divný gang, ale nevadí. Stále mám pocit že jsem Michaela Jacksona někde viděla. Jen si nemůžu vzpomenout kde.

"A ty jsi taky šla na konkurz?" zeptal se mě Michael Jackson v korejské verzi. "Jo" odpověděla jsem a nad tím se pan Min zasmál. Co mu přijde na tom vtipného?! Musela jsem čelit kyselým ksichtům producentů a on se mi tady směje. "Co je na tom jako vtipného?!" zeptám se frustrovaně. "Že jsi ve škole zpívat nechtěla a na konkurzu ti to vůbec nevadí. Prostě klasika. Nebudeš přece zpívat před nějakýma ubohýma lidma, kteří narozdíl od tebe pro to místo dřou už roky" po zasmál se znovu a zase se věnoval gangu. Nechápu, proč na mě pořad tak útočí. Co mu na mě tak vadí? Asi to stejné, co mě na něm. To, že žijeme. Chtěla jsem mu zase začít nadávat, ale Týna mě zastavila tím, že mi položila ruku na rameno a otočila si mě čelem k ní.

"Víš s kým máme tu čest mluvit?" zeptala se mě a já zakroutila záporně hlavou. "Pane bože!! Vždyť to je ta nová skupina!!! Nebo, jakoby ještě neoddebutovali, ale i tak je velice známá" vysvětlila mi. Pořád mi to nic neříká. "A jak se jmenují?" zeptala jsem se. "Ani nevím. Myslím že nějací neprůstřelní cosi" mega dobrý název. K tomu si v podstatě můžeš domyslet cokoli. Neprůstřelní borci, neprůstřelní vojáci, neprůstřelní psi, kočky, holuby, krysy, komáři, mouchy, uprchlíci, Tataři atd... A teď si vyber, co k nim sedí nejvíc. Asi ti Tataři.

"Slyšela jsem, že prý nějakého člena zavřeli ve sklepě. Proto je jejich jenom šest a ne sedm" pověděla mi Joy. "Tak to je krutý. A proč vlastně?" zeptala jsem se a Týna jen pokrčila rameny. "Netuším, ale můžeme se zeptat" na nic jsem nečekala a zašla za strejdou Wonhungschánem. Ten mi rozhodně odpoví.

"Proč zavítáte vašeho člena ve sklepě?" on se na mě nechápavě podíval a pak se jen usmál, až mu byly vidět jeho ďolíčky.
"Ne nezavíráme ho ve sklepě, ale je to jen skrytý člen. Společnost si nepřeje, abychom ho ukazovali na veřejnosti" vysvětlil mi, ale já mám teď v hlavě guláš. Jak jako skrytý člen??

Jen jsem kývla hlavou a šla zpátky za Týnou. "Prý je jen skrytý člen" řekla jsem prostě a začala se věnovat mobilu, protože tu prostě není nic lepšího na práci. "Já chci strašně moc domů" řekla jsem a zhroutila jsem se na stůl. Joy mě pohladila po vlasech a pak se zhroutila se mnou.

"Slyšela jsem, že jedna z vás prý skládá písně" zeptala se manželka od Wonhungschána.
Ne neskládá. Jediné co potřebují, je jít domů. "Jojo. Tady Eunbis skládá písně" ukázala na mě Týna. Tak dík vole. Nepomáháš. A to Eunbis si doprošuju! "Ne už ne" řekla jsem otráveně a zívla si. "Tady ti nějaká lež nepomůže. Dva lidé zde mají i důkaz" řekla dlouhovlasá ženská, která nás suplovala na hudebku. Ta kde se tady vzala?! Ajó vlastně! Mamka od Joy.

Jen jsem si zoufale povzdechla a spražila mamku od Joy pohledem. "Ano tak trošičku píšu no. Proč?" proč se mě na to ptá Wonhungschánova manželka... To je mi stále záhadou. "Vždycky jsem se o tyhle věci zajímala" řekla a usmála se na mě. "Mami nebal malé děti" řekl Minho... Počkat co?!?! Jak jako mami??!! Jakože Minho je můj nevlastní bratranec?!! Tak to mě poser.

"Však já nebalím. Já se jen seznamuji s naší nevlastní rodinou" řekla Wonhungschánova žena a spražila svého syna pohledem. Ten se na mě překvapeně podíval, pak na Woojina, pak na Wonhungschána s jeho ženou a jen si povzdechl. No jo chlapče, rodinu si nevybíráš. Ale jedno ti řeknu. Cítím to stejně.

"Unnie, nechtěla by jsi si jít zatančit? Ráda bych tě naučila 'How you like that'" promluvila asi na mě Joy. Stále nechápu, co znamená slovo 'unnie' ale dobře. Hádám, že tohle nebyla nabídka. Tohle byl- jak tak znám Joy, příkaz. Takže jsem se s otráveným hlasem zvedla z čistě bílé židle, na kterou se mi přilepila prdel a šla za ní někam co nejdál od lidí. "V těch šatech se nám bude tančit špatně, ale dobře" neodpustila jsem si zase nějakou připomínku, u které jsem doufala, že si to blondýna rozmyslí.

Jak naivní přání že? Ta nade mnou protočila oči a sedla si na trávu, aby mi mohla prvně ukázat video. Já si tedy sedla vedle ní a doufala, že mě klíšťata nesežerou za živa.

Joy mi pustila video a mě ihned došlo, že dvě holky znám. Jedna byla Joyina teta Soo a druhá byla paní učitelka Kim z hudební výchovy. "Vzhledem k tomu, že nám chybí jen Jisoo, tak asi budeš Jisoo, neboli ta s těmi hnědými dlouhými vlasy" vysvětlila mi Týna a já jí všechno odkývala.

Pak jsme zvedli své líné prdele a šli si to s doprovodem videa a hudby zkusit. Pro mě to znamenalo fyzická námaha, což se mi teda vůbec nelíbilo. Ale přece jenom jsem se aspoň trochu zmohla, ale docela jsem se v těch krocích ztrácela. Na to videu to nevypadalo zas tak složitě, jak to bylo doopravdy.

"Je vidět, že je to na tebe moc rychlé. Tak to spolu zkusíme po kousíčcích a pomaleji" řekla Týna, jakmile hudba dohrála a já si vyčerpáním lehla do trávy. "Ach dobře" ani odpočinout mě nenechají. Strašné tohleto.

Joy mě tedy začala učit všechny části, upozorňovala mě neustále na to, že v mém tanci chybí život. No jo, ten už u mě hodně dlouho nebyl. Poslední dobou mám pocit, že jenom přežívám. Bez úsměvu, bez jakéhokoli náznaku radosti, či jiné emoce. Jakobych na něco, nebo někoho čekala, ale na co? To netuším. Prostě asi budu taková ta chodící mrtvola. Hlavně, že jsem se loni naší učitelce na přírodopis smála že? No nevadí.

Po aspoň tak dvou hodinách nekonečného trénování jsme rozhodli toho konečně nechat a jít si sednout za ostatními cizinci. "Hele, víš co by mě zajímalo?" promluvila na mě po cestě ke stolu. No jo, cesta byla daleká. Jen jsem se na ni zvědavě podívala a čekala, co z ní vypadne. "Jaktože to ti borci stihli ze Soulu dřív jak my" řekla už trochu víc potichu, protože jsme se objevili přímo u nich. Pochybuji, že by to slyšeli. Je tady víc hluku, jak na koncertě Rammsteinů.

"Narozdíl od vás, vlastníme takovou zvláštní věc na čtyřech kolech, které se říká auto" dělal si z nás prdel buznička. Až teď, když se na mě normálně podíval, tak jsem si mohla všimnout jeho velkých rtů. Vypadají, jako kachní zobák. Už jsem na to přišla.

Buznička je kachna.