who?

weird man

Daegu. Město plné různých domů, ulic, obchodů, ale také lidí a pocitů, které každý ten člověk dával najevo.

Jeden se támhle v rohu líbá se svojí druhou polovičkou, druhý si opakuje na dnešní zkoušení. Podle té tlusté Bible, co drží v ruce to vypadá na matematiku. A ten třetí jsem já, sedící v autobuse, hlavou opřená o mastné okno přemýšlící nad tím, proč mrkev není modrá, nebo nad dnešní školou. Obzvlášť, když mě jako první hodina čeká hudební výchova, neboli můj úhlavní nepřítel. Taehyung- konečně jsem si zapamatovala jeho jméno, dneska prý nepřijde do školy kvůli té 'nehodě'

Pořád nechápu, proč nepřešel na jinou školu, ale on mě vždy odbyde s tím, že to tady ty poslední rok přežije. Jenže včera to zašlo moc daleko. Opravdu mám strašnou chuť jim nakopat ty jejich teploušský prdele. Jenže to dítě mi nechce říct, kdo to je, ale já na to přijdu ať to stojí co to stojí.

"Můžu si při sednout?" probral mě z hlubokého přemýšlení mužský hlas. Ihned jsem zvedla hlavu a pohled mi padl na postaršího pána s brýlemi a šedivou patkou. Ihned jsem přikývla a on si s úsměvem přisedl vedle mě. To co mě ale znepokojovalo bylo to, že ihned věděl jak na mě mluvit. Opravdu vypadám jako cizinec? No nevadí.

Skoro celou cestu mezi námi panovalo trapné ticho. On furt něco vyhledával na Googlu, nebo co to bylo. Ne, že bych ho sledovala, ale nemohla jsem si toho nevšimnout, obzvlášť když začal něco vyhledávat o oblíbené skupině mého bratra. Nikdy bych nevěřila, že někdo jako on by poslouchal nějaký drogový dylery s tmavými stíny až k obočí a linky až k uším. Prostě emo éra je v Koreji asi 'trendem'

"Kam máš namířeno?" zeptal se mě. "Do školy." kam asi jinam že? Do pekla ještě ne. "A na jakou chodíš?" zeptal se mě a u toho furt něco hledal na mobilu. "Na uměleckou školu Hwangjong" řekla jsem. Nevím jestli název byl správný, ale to nevadí. Osoba vedle mě se jen uchechtla a já nevěděla, jestli si to brát osobně nebo ne.

"Tak to je super. Každý rok na konci školního roku tam chodím se dívat na vystoupení žáků a musím uznat, že zdejší studenti jsou velice talentovaní" tak počkat.... JAKÉ VYSTOUPENÍ?!

"A kam máte namířeno vy?" zeptala jsem se ho, snažící se hodit předešlou informaci za hlavu. "Na nádraží. Mám v plánu se zase vrátit zpátky do Soulu." na to jsem jenom pokrývala hlavou.

Bylo opravdu milé si povídat s někým, kdo tady o zdejší zemi, plné záhad ví opravdu hodně. U nás v Japonsku si s námi staříci povídali maximálně tak, že nám pochválili prdel a zatáhli do těch nejtemnějších ulic a dál to úplně rozebírat nemusím. Ne, že by se mi to někdy stalo..

"Už musím jít. Přeji šťastnou cestu pane" rozloučila jsem se ze zdejším mužem, jakmile autobus zastavil kousek od školy. "Děkuji, vám přeji hodně štěstí v studiích a budu se na vás těšit příští rok" a s posledním úsměvem jsem se vydala směrem k té obří budově v krémových barvách. Ach, mě se tam tak nechce.

Hned u brány mě přivítala Joy. A já si nemohla nevšimnout její upravené uniformy. Jak vidím, tak jí nejspíš inspirovala ta moje, ale jeden rozdíl tu přece jen je. Přes tu svojí nemám přehozený duhový rozepínací svetr. Myslím, že jsme vedle sebe museli vypadat velice ikonicky. Já skoro celá v černým a neutrální výraz, mezitím co její barevnost a široký úsměv na tváři zářil až do Uzbekistánu.

"Hezká unfiorma" řekla jsem jakmile se zahákla o můj loket. Společně jsme kráčeli ruku v ruce školním kampusem, který byl kupodivu docela prázdný. "Díky. Abych pravdu řekla, moc se mi líbila ta tvoje a tak jsem se rozhodla jí také předělat, protože nechci vypadat jako pirát Hook" řekla a víc se na mě natiskla. Ne že by se mi to líbilo, ale je mi líto to dítě od sebe odtrhnout.

Ale pořád mi vrtal hlavou ten muž v autobuse. Proč byl na mě tak milý? Proč byl tady v Daegu, když žije v Soulu? Proč poslouchá hudbu, která by zaujala maximálně mého bratra? Proč jsou všichni v tomhle městě na mě milý, když jim JASNĚ dávám najevo, že o jejich zájem nestojím? Obzvlášť když to jen předstírají.

Z mého přemýšlení mě vytrhl další mužský hlas. "Co to máte na sobě?!" řekl rozhořčeně mladý muž s černými dlouhými vlasy. Popravdě jsem ho tady ještě nikdy neviděla, ale vypadá jako kýčovitý naštvaný trpaslík u naší sousedky v zahradě. "Uniformu" řekla jsem prostě, jakmile jsem si všimla, že se Joy z nějakého důvodu nemá ke slovu.

"Tomuhle říkáš uniforma jo? Tak to maximálně uniforma do toho strip klubu o pár ulic vedle. Tohle nepatří na naší školu!!!!" rozčiloval se a máchal rukama všude okolo jako porouchaný mlýn. "Vážně? A vezmete mě tam?" řekla jsem provokativně. Rázem se z něj stala sopka, která každou minutu vybouchne, kdyby za ním nepřišla nějaká mladá brunetka. Moc pěkná, musím uznat.

"Notak uklidni se. Podle mě je hezké, jak se zdejší slečny snaží být kreativní." objala ho kolem ramen a s úsměvem mrkla na nás. Bylo ikonické, že ten muž byl menší než ta brunetka. Jak říkám, kýčovitý naštvaný trpaslík naší sousedky.

Trpaslík nás spražil pohledem a s pouhým zavrčením odešel obtěžovat svojí přítomností někoho jiného.

"Ty máš se mnou hudebku že?" na to jsem přikývla. "Tak pojď se mnou a ty si raději dávej pozor na věci" řekla klíštěti, které se na mě za tu dobu přisálo ještě víc a podala jí látkovou tašku, ve které se podle všeho nacházel tělocvik. Že by zase nějaká její příbuzná?

Nad tím se Joy málem propadla do země a tašku si převzala. Tím pádem mě konečně propustila z jejího sevření. Rozloučila jsem se s ní a šla z brunetkou do třídy, kde nám za pár minut měla začít hodina.