who?

tangerine 🍊

Po zazvonění jsem se snažila společně s Týnou co nejrychleji uprchnout z učebny, když v tom nás zastavili ti dva kluci.

"Nechcete s námi zajít do jednoho blízkého baru na drink?" řekl ten hezkej, kterého neznám.

"Možná..." řekla Týna a založila si ruce v bok. "Ale jak můžeme jít s někým koho neznáme?" řekla dramaticky a podívala se na mě.

"Tak možná se můžeme poznat" řekl bezdomovec.

"Jsem Leo a tohle je Hyungwoo. Více se můžeme poznat v baru" řekl bezdomovec, tedy Leo a my teda přikývli a šli s nimi na kafe.

"Tak proč jste se rozhodli jít na tuhle školu?" prolomil to trapné ticho Leo. Samozřejmě kvůli mě to řekl v angličtině. Díky bohu.

"Mám rád tanec a hlavně chci zlepšit své dovednosti, abych mohl konečně oddebutovat" řekl Hyungwoo. Dobře, takže jsem v baru s možná budoucí celebritou. Toho musím využít.... 😏😏

"A vy dvě" podívali se na nás. "Mám ráda hudbu" řekla Týna prostě. Sakra, cítím se docela blbě, když jsem tady snad jediná, která hudbu nějak neprožívá a už vůbec nechce být celebritou.

"Bohužel mě sem donutila jít matka" řekla jsem a usrkla jsem si ze svého drinku.

"Oh to mě mrzí... Tak snad se ti tady bude i tak líbit" řekla Týna a objala mě kolem ramen. Sakra ať už mě nechá být. "Každopádně ty nejsi odsud že?" zeptala se Týna. "Ne, jsem z Japonska" odpověděla jsem ji.

"Je to pozat z tvého přízvuku" přidal se do konverzace Hyungwoo, když v tom do něj Leo lehce bouchl loktem a ukázal někam dozadu.

"Dobrá. Bylo to s vámi super, snad se budeme potkávat častěji, ale už musíme jít" řekl Leo a začal se zvedat. Hyungwoo napodobil jeho pohyb a oba v rychlostí blesku zmizeli.

"Co to sakra bylo?!" řekla Týna, když zrovna dopíjela svoje pití. "Nevím. Oba mi přijdou divní" odpověděla jsem a při tom jsem nad nimi protočila oči.

Obě jsme dopili své nápoje a šli pomalu do školy. Ještě nás čeká jeden předmět a můžeme jít domů. Konečně. Budu mít zase svůj klid.

"Promiň, ale budu muset ještě někam jít" řekla Týna a odešla. Konečně. Jakoby ona není špatná, ale je hrozně otravná. Takže už potřebuji svůj klid. Ale možná bych jí mohla na něco využít.....

Ale to až později. Teď jsem se rozhodla si vybrat pár volitelných předmětů. Moc dobrý výběr tu nebyl. Buď zpěv, tanec, herectví, modeling, hodina korejštiny navíc a nebo pěstitelské práce. Pane bože kdo by šel na pěstitelské práce??? Jedině magor.

Hodina korejštiny by se mi rozhodně hodila, abych se tady aspoň trošku do rozuměla. "Pane bože nechápu proč by si někdo bral hodiny korejštiny navíc" bavila se mezi sebou nějaká parta lidí, která tudy prošla. Tak díky.

Tak teď opravdu nevím. Zpěv rozhodně ne, tanec ne díky, nechci se zbytečně ztrapnit. Herectví bych možná zkusit mohla, ale nevím. Zrovna sem přišel nějakej hubenej kluk, který ani nevypadal že jde do třetí třídy na základce.

"Hej kluku, kam půjdeš?" zeptala jsem se ho. Aspoň bych se mohla inspirovat. Teda pokud nepůjde na pěstitelské práce.

"Není to jedno?" řekl a až teď jsem si všimla jeho ne pěkných modřin na obličeji. "Co se ti stalo?" zeptala jsem se ho. "Nechápu proč předstíráš že tě to zajímá" řekl a při tom se snažil si zakrýt obličej učebnicí přírodopisu.

"Kdybych něco předstírala, tak to vypadá úplně jinak" "tak mi už kurva řekni, co to máš na tom ksichtě!!!" začala jsem křičet, až malá šprtka málem odletěla do Senegalu.

"P-páni" řekl ten kluk. "Z-zakřičela jsi" řekl vystrašeně, jak malé děcko. "No tak, přece se mi tu ne rozbrečíš" sice jsem to myslela jako srandu, ale on to tak očividně vůbec nebral.

"Hele, co tě žere?" zeptala jsem se ho znovu. "Proč se se mnou bavíš?" zeptal se mě. "Mám hodně důvodů:

1) vypadáš jak brambora, která potřebuje vykopat z té její hlíny
2) chci vědět kdo tě mlátí a proč, abych si na něj kdyžtak dala pozor, nebo spíš on na mě
3) nevím na jakou mám jít hodinu a potřebuji pomoc"

"To první bolí, ale asi máš pravdu. To druhý ti říct nemůžu a to třetí doporučuji jít na všechno z toho jestli jsi v prváku" odpověděl.

Pohled 3. Osoby

"Díky. Kromě pěstitelských prací zkusím asi všechno" poděkovala mu a snad poprvé se na chlapcově tváří objevil úsměv.

"Hele kolik ti je?" zeptala se ho Eunbi. "Ty jsi ale hodně zvědavá" řekl a pousmál se. "Je mi 17 ale v prosinci mi bude 18 a tobě"

"Vypadáš mladší abych pravdu řekla. Mě je patnáct a příští rok v červnu mi bude 16" řekla a při tom se zapisovala na všechno dokud se nedostala k tabulce se zpěvem.

"Co se děje?" zeptal se ten kluk. "Bojíš se zpívat že?" zeptal se když si všiml že mu dívka dlouho neodpovídá a při tom se dívá na tabuli ze zpěvem. "Chápu že se bojíš. I já se bojím, ale podle mě je na čase abychom svůj strach překonaly" tímhle Eunbi vykouzlil na tváři také úsměv.

"Děkuji" poděkovala mu a zapsala se na tabuli. "Ty jsi Eunbi že? Slyšel jsem, že jsi sem přišla, jen jsem tě nepoznal. Vypadáš jinak" řekl.

"Odkud mě znáš?" zeptala se ho Eunbi. Vždyť jsi známá po celé Koreji" vysvětlil jí. "A-ha a proč?" a v tu chvíli zazvonilo na hodinu. "Tak ahoj mandarinko, uvidíme se později" zamávala mu Eunbi. Bohužel jeho jméno zatím neznala, ale za to jeho oranžové vlasy jí donutily mu vymyslet trefnou přezdívku, která se mu podle jeho naštvaného pohledu moc nelíbila.