who?

fearless, say yes i don't dress to impress

Asi tak dvě hodiny jsem seděla v ošetřovně a nervozitou si kousala nehty, dokud to oranžové stvoření ne vstalo z mrtvých. Díky obvazům po celém obličeji opravdu vypadal jak mumie po tři týdenní mumifikaci.

"Dobré ráno Růženko" přivítala jsem ho jakmile se začal zmateně rozhlížet po místnosti a pohled mu spadl na mě. "Co se stalo?" zeptal se vystrašeně, když se podíval na své ob vázané ruce.

"To by mě taky zajímalo" vydala jsem se k němu blíž z vážným výrazem v tváři, aby si náhodou nemyslel, že mi může lhát. Tak ať na to ihned zapomene, protože lhaní nesnáším.

Klučina si jen povzdechl a sklopil pohled. U toho si hrál s prsty a i když nejsem žádnej podplacenej psycholog, tak jsem dokázala poznat, že ikdyž mi to říct chce, tak z nějakého důvodu nemůže. Položila jsem mu ruku na rameno a povzbudivě jsem se na něj usmála.

"Už jsem ti přece říkal, že ti to nemůžu říct" řekl otráveně. Tak takhle to tady fungovat nebude. Jediný, kdo může být otrávený jsem já a jedině já.

"A já ti přece říkala, že to takhle nenechám a už to začíná zacházet moc daleko" na to si klučina povzdechl a snažil se zvednout, ale vzhledem k tomu že měl všude samé fialové fleky, tak se akorát tak Skácel k zemi. Naštěstí jsem ho stihla chytit.

"Díky" řekl skoro neslyšně, když jsem ho posadila zpátky na lůžko. Upřímně se mu nedivím, že chce pryč. Vypadá to tady jako nějaká psychiatrická léčebna, ve které jsem samozřejmě nikdy nebyla.

"Dávej si pozor mandarinko, ta stará furie říkala, že tu máš zůstat ještě asi hodinu, než si tě přijde zkontrolovat"

"Mimochodem jmenuji se Taeho" řekl a poprvé za tuhle chvíli jsem na něm uviděla jeho obdélníkový úsměv, který byl neuvěřitelně roztomilý.

"Dobrý vědět." pokývala jsem hlavou. "Ach jo... Už mě nebaví tady sedět" povzdechl si Temong, nebo jak se jmenuje. Ihned jsem popadla svůj černý batoh s odznaky z různých sraček a vytáhla z něj čtverečkovaný papír a dvě tužky.

"Začínáš" řekla jsem a podala mu tužku. A právě tady a teď se Kim Temong upsal ďáblovi, protože mě je nemožné porazit v tak dětinské hře, jako jsou piškvorky. A taky se tak stalo.

To dítě se už po několikáté vztekalo, že zase prohrál, ale aby to bylo fér, tak jsem ho nechala aspoň párkrát vyhrát. Měli jste vidět to jeho nadšení. Fakt jako malé dítě. Ale aspoň se nenudil, narozdíl ode mě, která si už chtěla válet šunky ve své milované posteli a koukat se na čínská dramata, která mají pokaždé ten stejný děj.

Po chvilce konečně přišla postarší paní v nebesky modrém oblečení. Vypadá jako takový ty sestry z 150. Století. Já se poklonila, jak se tady v Koreji sluší a patří, rozloučila se s Tehuyunsgem pouhým mávnutím a zmizela pryč. A hurá domů.

No, ne tak úplně.

Jak jsem si to mířila na autobus tak mě zastavila známá dvojice kluků. Hyungwoo a Leo. Koho jiného jste jako čekali. "Jaktože jsi zmizela z hodiny tance?" vyptával se mě Hyungwoo.

"Do toho je ti kulový" odsekla jsem mu a on zvedl ruce na náznak vzdávání se.

Ano, on si to fakt nezaslouží, ale dneska na ně opravdu nemám náladu. V podstatě na nikoho nemám náladu. "Sorry, nechtěla jsem být hnusná, jen... Jsem strašně unavená" řekla jsem a u toho si frustrovaně prohrábla vlasy.

"Škoda. Zrovna jsme tě chtěli pozvat do karaoke baru." řekl dramaticky Leo a chytl se za kořen nosu. "Přes prázdniny jsme dostali za úkol si nacvičit jednu píseň, ale tak trochu nám chybí dva členové. Už jsme psali Týně a ta říkala, že prý může, tak nechceš taky?"

Překřížila jsem si ruce na prsou a u toho předstírala, že přemýšlím. Opravdu po mě chtějí zpívat? Tak to klepou na špatné dveře. "Hele, když už mě chcete někam dostat, tak mě aspoň nenuťte zpívat" a s tím jsem se otočila na patě a utíkala na zastávku, ke které už přijížděl bus.

Taeho (ne není to Taehyung z BTS. To se vám jenom zdá xddd)