who?

Eunbi, can you sign for me?

Týden se táhnul jako já na 20 kilometrové procházce. Což znamená pomalu. Taeho celý týden nepřišel do školy. Psal mi, že prý na něčem pracuje, takže nemůže přijít. Jaká škoda.

A kde jsem na něj sehnala číslo? No přece u naší hudebkářky! Za ten celý týden jsme si spolu vytvořili docela přátelský vztah.což se ale o ostatních studentech říci nedá. Kdo by to kdy řekl, že se ze mě stane vlez doprdele? Ale teď zpět k tématu.

Původně jsem si u ní zapomněla sešit do hudebky a tak jsem si pro něj po hodině zašla. Poté co jsem se chystala odejít, jsem zaslechla, jak se paní Kim baví s blonďatou kreaturou, která se ke mě posledně chovala jako k pětiletému dítěti. Z nějakého důvodu jí předával číslo na Taeha a tak jsem neváhala a rychle si ho opsala.

Každopádně celý týden tu jinak byla nuda. Všichni se na mě dívali jako na odpad a já jim jejich pohledy spokojeně vracela. Dva kokoti jménem Hyungwoo a Leo prý jedou se svojí třídou na výlet, takže tam byl klid. Záhadným způsobem se mi podařilo vyhnout hudebním výchovám, které jsem původně měla mít za týden 4 krát. Olivie a její husy mě pořád pomlouvaly, ale to není nic nového. Na základce to bylo úplně stejné, takže to není nic, na co bych si nedokázala zvyknout.

Avšak dnešní pondělí bylo jiné. Jela jsem zase autobusem, ale tentokrát bez podivného muže. Takže jsem mohla poslouchat hudbu, nebo aspoň předstírat, že něco poslouchám, aby se náhodou někdo nepokoušel navázat se mnou konverzaci. To by se totiž nemusel dožít druhého rána.

Hned před obrovskou zahradou jsem si všimla sedící duhové hromádce neštěstí na dřevěné lavičce. Dokonce ani ty kytky všech barev jí nezamaskovaly. Pomalu jsem k ní přišla a posadila se vedle ní.

Obmotala kolem jejích ramen a tím pádem si mě konečně všimla. "Co se ti stalo?" snažila jsem se znít co nejjemněji, ale vzhledem k mojí povaze a jejímu pohledu to muselo znít docela nepřesvědčivě.

Joy si povzdechla a ruce složila do klína. "Víš proč mám dvě jména?" řekla a podívala se na mě. Vždyť já ani nevěděla, že má nějaké druhé!!! Myslela jsem že je to přezdívka. Na její odpověď jsem záporně zakroutila hlavou, abych nevypadla, jako že jsem úplně blbá. Na to je nejspíš pozdě, ale nevadí.

Joy si znovu povzdechla. "Většina lidí si myslí, že 'Joy' je moje přezdívka, protože jsem takové to 'sluníčko třídy'" já jsem si to taky myslela, ale psssst. "Jenže 'Joy' je původně jméno po mým pravým otci, který mě narozdíl od těch ostatních neviděl, jako odpad, nýbrž jako nějakou zátěž, ale právě naopak jako jeho dceru. Jenže to se o mojí matce říci nedalo. Měla jsem ho ráda a on mě, a to se jí možná nelíbilo. Jenže já byla v té době jen malá nevinná a slepá holka, která si myslela že je vše v pořádku. Dokud jsem v noci ne uslyšela hlasité prasknutí dveří, což znamenalo rozchod mých rodičů. Od tý doby se matka úplně změnila. Každý dva měsíce střídá chlapy, chlastá, kouří a domů se vrací jednou za tři týdny. Po čase jsem si na to zvykla a možná bych se přes to i přenesla, kdybych se právě včera nedozvěděla, že můj otec byl zavražděn pravděpodobně jedním z matčiných chlapů" do řekla mi svůj životopis a naplno se rozbrečela.

Nevím, kde se ve mě ta lítost bere, ale vím že právě teď zde byla. Nevím čím to bylo. Možná tím, že jsme právě teď obě ztratili své části rodiny. Nebo tím, že se z nás asi stávají 'chingu'? No to snad ne! Takovouhle lítost jsem nikdy k nikomu necítila. Ani k Sakuře, ani k Nako. Prostě k nikomu!! Sakra já chci zpátky své kamenné já!!! Ale až později.

Teď jsem se rozhodla obejmout Joy. Ano slyšíte správně. Já, Park Eunbi právě objímám člověka! "Chápu že to pro tebe musí být těžké ztratit někoho tobě tak blízkého, ale nejsi na to sama. Jsem tu kdykoli pro tebe" řekla jsem jí a výjimečně jsem nelhala. Sama se teď snažím vypořádat se smrtí mojí bývalé, ale upřímně to moc nejde. Žádná noc se bez polštáře mokrého od slz neobejde. Ale zatím to do nějakých extrémů nejde, za což jsem na sebe pyšná.

Joy se lehce usmála a odtáhla se ode mě. "Děkuji Eunbi. Jako jediná jsi se kde mě ne obrátila zády kvůli mojí rodině" nad tím jsem se smutně pousmála.

"Nemůžeš za to, čí jsi." to bylo poslední co jsem jí stihla říct, dokud za námi nepřiběhla nějaká vysoká černovláska. "Čau, mám pro tebe dvě zajímavé zprávy. Ta jedna: za týden bigHit entertainment otevírá konkurzy a ta druhá je, že na školním hřišti se nějaké husy perou o pozici centra v skupinové písni "how you like that", kde jsme i my, takže jestli stále chceš být idol tak mazej se za nima poprat!!!!" řekla na jeden nádech. Blondýnka na nic nečekala a utíkala někam daleko.

Aspoň na chvíli můžu mít klid. No, to jsem si jenom myslela. Jakmile jsem si vytáhla knihu, tak jsem si všimla, že ta vysoká dívka stále ještě neodešla. Sakra už vypadni, nemám na tebe náladu.

"Ty jsi Park Eunbi že? Podepíšeš se mi prosím?" požádala mě a vytáhla fotku sedmi mladých, vysokých slečen. Proč jsi chce ode mě podepsat? Nechápavě jsem se na ni podívala, ale její natěšený úsměv mi teda moc ne napověděl.

Najednou jsem před sebou uviděla mžitky sedmi holek v růžových pyžamech s králíčky, jak sedí v taneční místnosti v kolečku, uprostřed svíčka a společně se něčemu smějí. Nevím proč, ale jedna neposedná slza se skutálela po mé tváři a dopadla na fotku tý holky.

"V pohodě?" probrala mě z tranzu poklepáním na rameno. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala, uvedla jsem hlavu k ní a přikývla. Páni, ta je ale krásná. Na Korejku má větší oči kaštanové barvy a překrásné plné rty zdobené průhledným leskem na rty.

"J-jo" řekla jsem, utřela si oči a rychle jí něco na ten papír napsala. Hlavně ať mi už dá pokoj. Potřebuju být sama. "Díky, jinak jsem Irene. Člen školní rady. Kdyby jsi potřebovala s čímkoli pomoct, tak za mnou zajdi. Většinou mě najdeš v našem kabinetě v druhém patře." a s tím se konečně zvedla a s úsměvem odešla.

Ach..... Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a opřela se o lavičku. Taehyungu už kurva přijď a zachraň mě!! Ještě jsem si rychle projela diář- který mi koupila Joy- a po zjištění, že ve čtvrtek je svatba mojí "rodiny" se s povzdechem zvednu a jdu na hodinu.