The game started

13 1 0
                                    

Eunbi pov.
Druhý den ráno jsem se probudila u sebe v posteli. Nevím sice, jak jsem se sem dostala, ale nevadí.

Vyšla jsem z pokoje až dolů do obýváku, kde seděl bratr se sluchátky v uších. Jen jsem nad ním protočila oči a šla do kuchyně, kde už seděla mamka a u toho si něco četla.

"D-dobré ráno" řekla jsem tišším hlasem a sedla si naproti ní. K atmosféře, která mezi námi vládla se nebudu vyjadřovat. Holt je asi naštvaná kvůli tomu včerejšku a možná se jí ani nedivím. "No dobré" řekla, odložila knihu, sundala si brýle a naštvaně se na mě podívala. "Můžeš mi vysvětlit co to včera mělo znamenat?! Nejenom že jsi drzá na tvou halmoni, ale ty si prostě utečeš uprostřed konverzace do hospody, kde se opiješ tím nejtvrdším alkoholem v Koreji!!!!! Co tě to proboha napadlo?!?!?!!! Víš jak jsem se o tebe bála?" lži, lži a zase lži. Mám pocit, že celý svůj život žiju v jedné velké lži!! A už toho začínám mít tak akorát dost.

Ať si taky zahrají tu svou hru. Proč bych měla jen já? "Dobře, omlouvám se. Slibuji, že už se to nikdy nestane" řekla jsem a nasadila falešný úsměv. Hra začíná matko.

"Tak to jsem ráda

Oups ! Cette image n'est pas conforme à nos directives de contenu. Afin de continuer la publication, veuillez la retirer ou télécharger une autre image.

"Tak to jsem ráda. Každopádně nechcete si dneska udělat výlet do města? Nějak se tu porozhlédnout by nemuselo být špatné, když za měsíc nastupujete do školy" a už teď mě ta hra přestává bavit. Já se s ní nechci procházet. Nemám ráda rodinné výlety. Ale co se dá dělat. "Tak jo. Uvidíme jak se bude chtít Woojinovi" doufám, že se mu nikam chtít nebude. Mamka se usmála a já odešla do pokoje, kde jsem si sedla za stůl, vzala si mobil a chvíli si psala ze Sakurou.

Saku.chan:
Tak co??? Jak se ti
Líbí Korea?

Eun.eun.bae:
Nic moc. Je to tu takový divný.
Japonsko bylo lepší 😇😇. A
Co ty? Jak se máš? Chybím ti? 😉

Saku.chan:
Jako.....

Eun.eun.bae:
Co?? 🤨🧐

Saku.chan:
Samozřejmě že jo, ale
Jakmile se Nako dozvěděla,
Že jsi se přestěhovala a nerozloučila
Se s ní, tak málem vybuchla vzteky.
Zlatá bomba Nagasaki Hirošima xd.

Eun.eun.bae:
Lol😂😂😂. Každopádně asi
Se mám psychicky připravit na
Rozchod že?

Saku.chan:
Ano 😌

Eun.eun.bae:
KONEČNĚ!!!! 🥳🥳🥳🥳🥳

Saku.chan:
Lol 😅

Eun.eun.bae:
Ach jo, já tak moc chci zase
Za tebou!! 😮‍💨😮‍💨 už to tu nedávám
😫😫😫😫😫

Saku.chan:
Tak tě unesu a
Znásilním 😆😆

Eun.eun.bae:
Ne díky. Stačí, když už
Se o to někdo pokoušel včera 😮‍💨😮‍💨

Saku.chan:
Co prosím? 🧐🧐

Eun.eun.bae:
Fr včera jsem utekla od
Rádoby rodinného oběda a
Nějaký dlouhovlasý týpek mě
Zatáhl do baru a kdybych sebou ne
Šlehla o zem, tak už možná ani nejsem
Panna 😫😫😭😭💀💀

Saku.chan:
A byl aspoň hezkej?

Eun.eun.bae:
Ne. Vypadal jak bezdomovec, který
Nezná slovo sprcha nebo nůžky fr 😭💀

Saku.chan:
Lol. Tak toho mi musíš
Vyfotit.

Eun.eun.bae:
Doufám, že nebudu mít
Příležitost.

Saku.chan:
No nic. Budu muset jít.
Nathaniel mě dneska pozval do kina,
Takže zatím ahujj a přežij to tam v tom
Zapadákově 😉👋👋👋

Eun.eun.bae:
Z Bohem 💀👋.

A s tím jsem odložila mobil a šla si vybrat nějaké oblečení na ven.

Time skip

Takže!! Ponaučení pro všechny. Nikdy, ale fakt NIKDY nechoďte ven se svojí matkou. Reálně památky hezký, farma z poníky byla roztomilá, dokud mě nezačali bolet nohy!!! Samozřejmě mamka to na mě viděla a tak jako na potvoru jsme museli potkat jakousi důchodkyni, která vypadala úplně stejně vyčerpaně jako já. Pak se jí vysypaly jakési letáky. Beztak nějaký časopisy se slevami. No... Ne tak úplně. Pomohli jsme jí všechno sesbírat, dokud se ta proradná ženská nezeptala mojí matky: "jé, vy máte ale pěkné děti. Asi jsou po vás že? Nechcete je přihlásit na pěvecký a taneční konkurz v Soulu?" a matka na to: "jé děkuji. Ráda bych, ale nevím kde to je" "je to v Gangnamu v Soulu. Taková docela menší budova. Ale poslední dobou, se docela zvětšuje" No není divu když na to mají prachy, že? A samozřejmě matka jí poděkovala, doslova nás DOTÁHLA na autobusovou zastávku, kde samozřejmě lavičky byli obsažené, moje nohy umíraly a v autobuse jak by smet. No a po asi tak dvouhodinovém chození jsme konečně našli tu snadno přehlédnutelnou budovu. Naštěstí jsem po dlouhém přemlouvání matky nic dělat nemusela, ale za to ta cesta byla příšerná.

Takže mě teď asi nejméně měsíc ne vytáhnou ven z postele.

"Eunbi!! Večeře!!!" no super, tak to nevím jak se na ni dostanu.

who? Où les histoires vivent. Découvrez maintenant