who?

welcome to South Korea

Eunbi pov.
Týden utekl jak voda. Bude mi to tu chybět. Budu si muset co nejdříve najít brigádu a začít šetřit na letenky a byt v Japonsku. "No tak, už nesmutněte. Začíná nová kapitola našeho života, tak si jí koukejte užít" "no, tak to teda nevím jak" řekla jsem a šla si odnést kufr do auta.

Cesta v autě bohužel utekla jako voda. Za to cesta v letadle se táhla jako voda. Ani mobil jsem nemohla používat. Pro bezpečnost. Upřímně bych radši umřela, než tohle.

"Hej, víš co jsem se dozvěděl?" řekl po chvilce bratr, když mamka usnula a já pomalu začínala taky. "Ne" "prý jejich hlavní město je strašně krásné, ale nejhorší je to, že my se stěhujeme kamsi do Daegu. Určitě nějaký zapadákov. A prý ve školách straší" no ty vole tak tam nechci. "Já tam nechci" "taky ne. Kvůli tomu jsem se musel rozejít s jednou holkou" "dobře jí tak. Stejně to byla kráva" řekla jsem a pozorovala jsem mraky, které mě do pár minut uspaly.

"Eunbi vstávej. Už jsme tady" začala mě probouzet mamka. Ach jo. Neochotně jsem vstala a následovala mamku ven z letadla. No, musím uznat že letiště mají hezké. Pak jsem si ale vzpomněla na to, co mi řekl bratr. "Vážně se musíme stěhovat do jakéhosi zapadákova?" zeptala jsem se otráveně mamky. "Jo. Máme to blíž ke škole, k práci, k tetám Chae a k babičce Chae" "co?! Já myslela, že žádnou babičku nemám a už vůbec jsem nevěděla že mám dvě tety Chae" poslední dobou je matka samé nemilé překvapení.

"Ano máte dvě, teď už možná tři tety a dvě babičky, protože jak už jistě víte byla jsem adoptována" "jak bychom to mohli nevědět když nám to říkáš skoro každý den" zapojil se do konverzace Woojin. A nechápu, kde se vzalo tolik tet.

Každopádně jsme za pomocí autobusu dojeli až do toho Daegu. Jako..... Proč mi všechny ty města připadají stejná? Ale upřímně mě to docela mile překvapilo. Myslela jsem, že tu budou buď důchodci na polích a nebo vojáci s tanky, ale naštěstí nic z toho tu částečně není. Jenom ti důchodci tu občas jsou a čumí do svých iphonů.

Nakonec jsme pak došli k obřímu mrakodrapu, ve kterém asi budu muset bydlet. Doufám, že má funkční výtah, protože tohle šlapat rozhodně nebudu.

Samozřejmě jsme bydleli až skoro nahoře.

Když jsme vešli dovnitř, tak to vypadalo docela pěkně a prostorně. Rozhodně to bylo větší než náš byt předtím. Dobrá zpráva, mám konečně svůj pokoj. "Věřím, že si to tu zamilujete" řekla mamka. Jako, věř si čemu chceš, ale rozhodně si mě svým vlastním pokojem nekoupíš.

Do večera nám přivezli nábytek a druhý den ráno jsme začali vybalovat a zařizovat dům. Samozřejmě jsme trochu neochotně mamce pomohli, ale pokoje jsme si každý zařídili sami. Bratr si samozřejmě polepil zdi těmi svými 8EIGHT nebo co to bylo. Za to já se spíš soustředila na estetiku. Za asi tak 7 dní jsme měli vše zařízeno.

"Děkuji za pomoc děcka" řekla mamka, když si zrovna sedala na gauč a nahlas vydechla. My si sedli vedle ní. "Nechcete jít zítra se mnou za mojí mamkou? Bude tam i moje sestra, která má děcka asi tak ve vašem věku, tak by bylo fajn kdybyste se s nimi seznámili" řekla. "Tak jako co jsi nám ještě neřekla?!?!" zakřičela jsem na mamku. Jako vážně nám zatajila, že zde žije asi polovina naší rodiny?!? Sice se o nich zmínila na letišti, ale to je mi upřímně prd platný.

"Nekřič na mě!!! Myslíš, že mi to nevadí vám všechno tajit?!!! Samozřejmě že mi to vadí, ale nemám na vybranou!!" na oplátku začala křičet zase ona na mě. "A proč?! Myslíš si, že jsme až tak blbí, že bychom to nepochopili? Sakra jsme tvoje děti!!!" někdy opravdu nechápu mamčinu logiku. "A to je právě to" řekla už klidným hlasem.

Já se sebrala a šla do svého pokoje to rozdýchat. Tak tomu se říká šťastný nový týden v nové zemi.