who?

remmember me. I have to say goodbye

Do stěhování zbýval asi tak týden a já se rozhodla jít rozloučit s holkama, protože po zbytek týdne na ně nebudu mít čas. "Kam jdeš?" zeptala se mě mamka, když jsem se začala obouvat. "Rozloučit se se Sakurou a zbytkem holek" "dobře. Do oběda ať jsi doma" přikývla jsem, rozloučila se s ní a šla do parku, kde jsme měli mít sraz.

Pořád jsem na mamku naštvaná, že mě takhle odřízla od svých přátel. Stejně nechápu, co na tý Koreji vidí. Vždyť se tam válčí. To jí opravdu tak štveme, že nás pošle do země kde je válka? Asi jo. By mě zajímalo, jak by bylo jí, kdyby jí její rodiče jen tak řekli: 'hele ani ne za týden se stěhujeme do země kde je válka a v podstatě přijímačky na jazykovou školu ti byli k hovnu, protože budeš chodit na školu s oborem, který nesnášíš a navíc se svým bratrem hahaha'. Ach..... Ještě aby na tý škole učila ona ne? Jen to ne.

Sedla jsem si na lavičku v parku a sledovala děcka, jak tady řvou jak retardi. Přesně na tomhle místě jsem se poprvé seznámila se Sakurou. Tehdy mi byli čtyři a Sakuře 3. Přišla za mnou a stěžovala si, že se jí ztratil její růžový plyšový králík a že potřebuje pomoct ho najít. Od té doby se z nás staly nejlepší kámošky. Nad tím jsem se jen zasmála. Až do teď jsem si neuvědomovala, jak moc pro mě nejenom tohle místo, ale taky osoba, kterou jsem zde potkala znamená.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptala se mě Sakura, která zrovna přišla a sedla si vedle mě. "Ach... Nad ničím" řekla jsem a falešně se na ní usmála. "Nad něčím určitě, jinak by jsi mi nevolala, že se potřebuješ sejít" ach já tak nesnáším to že mě až tak dobře zná.

"No.... Každopádně jsem se dozvěděla od matky, že se budeme stěhovat" a v tu chvíli Sakura asi na místě chytla infarkt. "Co?! Kam?!?! Kdy?!?! Proč?! Nesnáším tvou mamku!!!!!!!" moc otázek na člověka jako jsem já. "Do jakési Koreje, kde je válka. Takže super. A stěhujeme se asi tak za týden, kvůli mamčině práci. Prostě si nemohla najít normální práci tady v Japonsku" "sakraaaa!!!!! Nemůžeš mě opustit!!!!" "podle mojí matky jo. A navíc budu chodit do školy s mým bratrem a ještě k tomu na UMĚLECKOU!!!! Khamo to byla vždy má noční můra" a v tu chvíli se Sakura z ničeho nic odmlčela.

"Co je?!" žďuchla jsem do ní, aby se probrala. "No nic.... VŽDYŤ JSEM TI ŘÍKALA ŽE PO ZÁKLADCE SE VŠECHNO ZMĚNÍ" začala tam řvát Sakura až nakonec upadla do hysterického pláče. Ikdyž nerada jsem si jí stáhla do pevného objetí. Bude mi strašně moc chybět.

"S-slib mi, ž-že se sem zase vrátíš" řekla až se trochu uklidnila. "To ti asi neslíbím, protože jedu do země kde JE VÁLKA" a v tu chvíli se rozbrečela ještě víc. No super a co s ní tady mám asi jako dělat? Možná by mi pomohla tamta stará důchodkyně, co krmí holuby, ale radši ne. Ta vypadá že má co dělat sama ze sebou. "Ale budu se snažit" to jí slíbit můžu. Upřímně sama doufám v to, jestli přežiju, tak se sem musím vrátit ať mě to stojí cokoli. A otevřu si zde svojí vlastní kavárnu. Třeba v té Koreji najdu nějaký ty nápady.

"Ach.... To je tak divný" řekla jsem po chvilce a začala se lehce smát. "Čemu se směješ ty retarde?! Nevíš jak je tohle smutné?! Vždyť se strašně dlouho neuvidíme!!!" "na tomhle místě jsme se poprvé setkali a teď se zde vidíme naposledy" "nechápu co je na tom tak vtipného. To je spíš k pláči" "a jak jsi si mohla za těch 14 let všimnout, tak já jsem za celou tu dobu brečela jen, když jsem byla malá" "když myslíš" "co jako?! Je to pravda" a začali jsme se tam hádat kolikrát kdo a kdy brečel až do času oběda, kdy jsme se museli už opravdu rozloučit. Ach..... Já tak nesnáším loučení. Naposledy jsem objala Sakuru a každá jsme šli na druhou stranu.