Ohněm proti ohni

† epilog †

"Dobré ráno, Vaše Veličenstvo. Zde jsou další dopisy."

"Dobré ráno, dobré ráno," broukl Changbin od stolu přeplněného papíry, než na něj dopadl svazek obálek. "Jak se vede?"

"Dobře, Vaše Veličenstvo, velice dobře," usmála se žena. "Dcera včera ušla první krůčky."

Král se na ni zazubil. "To rád slyším. Vzkažte manželovi, že jej zdravím. A taky že jej prosím, aby se došel podívat na Yongboka - poslední dobou nejí, dělá mi to starosti."

"Samozřejmě, Vaše Veličenstvo." Služebná, z níž trochu táhla vůně koní, po úkloně odešla.

"Jsou to oni?" nahkédl králi přes rameno zvědavý Jisung.

"Nevím, podívej se," podal mu obálky, zatímco se nadále mračil na mapu před sebou.

"Ano, jsou to oni. Mám ti je přečíst?"

Changbinovy koutky se bez jeho uvědomění vytáhly vzhůru. Zapřel se v křesle, přikývl. "Samozřejmě, rád si je poslechnu."

Králův osobní strážce tedy vzkazy rozbaloval a předčítal, zatímco Changbinova víčka padla k sobě.

"Jsem rád, že se mají dobře," řekl, když Jisung umlkl.

"Já taky. Musíme je pak předat Minho hyungovi. Vím, že jsou to již léta, ale od té doby, co jsme na to jednou zapomněli, se bojím, abychom to neudělali znovu."

"Tak mu je běž odnést." Král povstal, dopil svůj ranní čaj. "Já se půjdu projít do zahrad - však ty víš, kde mě najít."

"Samozřejmě, hyung. Hned jsem u tebe."

Strážce vyběhl ven, Changbin klidně kráčel v jeho šlépějích. Na jednom rohu se obrátil k zeleni a dvěma stromům, jejichž větve se vzájemně proplétaly. Vedle nich rostlo pět keřů, jeden měl mezi listím uvázanou černou stuhu, na dalším byla zase jasně modrá.

Poklekl, ruce spojené. "Ahoj, Woojin hyung. Jak se máš? O Kaero se starám, jak nejlépe to jde. Hvězdy na něj září jasně, určitě by se ti líbily." Lehce se pootočil. "Ahoj, matko, otče. Doufám, že se máte dobře. Jak dlouho už jste spolu? Ano, jistě, dnes je tomu již deset let, že ano? Jsem rád, že jste mi dali příležitost žít tenhle život." S povzdechem se usadil na paty. "Vím, že tohle jsou věci, které vám říkám každý den, ale kdybych je tak nemyslel, nikdy by nespatřily světlo světa. Světa, který díky vám všem mohu poznávat a hrát v něm velkou roli. Nebudu lhát - poslední dobou je to trochu těžké, ale... brzy to určitě přejde."

Na nebi se shlukli ptáci, než se opět rozprchli a došli ke střetu zase o něco dál.

"Měli byste vidět Sullyoon a Jooyeona. Oba se rychle učí - jsou chytří po prarodičích. Ale ty už o nich určitě víš, že ano, matko? Vsadím se, že otec ti už o nich vyprávěl i to, co není pravda. Byl ohromně hrdý, když přišli na svět a vězte, že já bych ani více pyšný být nemohl."

Za zády mu praskla větvička, krátce se ohlédl, koutkem oka spatřil černý hanbok jeho osobního strážce.

"Už budu muset jít. Ale nebojte - zítra dojdu zase. Nemohl bych vás přeci ochudit o žádnou novinku, no ne?" Sklonil se, políbil zem. "Tak se mějte. A neutečte mi," zašeptal s hořkosladkým úsměvem.

Zvedl se a vykročil k Jisungovi, jenž na něj trpělivě čekal. "Tak zpátky do práce."

Jeho strážce pouze přikývl, společně vykročili podél stěny směrem, kterým ležela jeho kancelář.

A v tom se kdesi ozvalo zadrnčení tětivy, Jisung strhl Changbina za sebe. Hlasitá rána a ze dřeva vedle jejich hlav trčel šíp, děsivě se kmital ve vzduchu.