Ohněm proti ohni

† plán †

Ten den se slavilo až dlouho do noci. O všechny zraněné bylo postaráno, každému se dostalo jídla a pití.

Král, jeho rádcové a Changbin, Jisung, Minho a Minhyuk si šli prvně promluvit s vojáky. Většinu nakonec pustili, méně než tucet uzavřeli do vězení. Ti svobodní museli samozřejmě kvůli bezpečnosti odložit zbraně, než se přidali k ostatním u tance, zpěvu a zábavy.

Slunce již zářilo na obloze, když Changbin nalezl svého přítele sedět na srázu, kde se skrýval za křovím. "Mám tě," zanotoval s úsměvem, než se usadil vedle něj.

Pohaslé ohně blikly jeho směrem. "Ahoj, hyung," broukl hluboký hlas tiše. Pihatou tvář halil závoj únavy a trápení.

"Děje se něco?" Changbinovy prsty pohladily vrahovo koleno, cítil napjaté svaly. "Vždyť jsme to dokázali, Lixi. Všechno to vyšlo," ta slova byla protkána nadšením, nadějí, spokojeností.

"To sice ano," nebyla na něm vidět téměř žádná známka života, "jenže Chan hyung se mi teď vyhýbá."

"Je toho na něj hodně," pohladil jej princ po stehně. "Víš, jak je roztěkaný... Asi se potřebuje uklidnit."

"Já ti nevím, hyung," povzdechl si. Jeho torzo se naklánělo čím dál tím více doleva, než zlatem pokrytá hlava přišla do kontaktu s útlým ramenem. "Bojím se, že se mnou už nebude chtít mluvit."

Princ se rozhodl trochu odlehčit atmosféru, rozhlédl se. "Je tu snad někde Yeji? Jsi nějaký emocionální."

"To protože ho nechci zklamat. A navíc... jsem tě vlastně zabil a já... nemůžu se zbavit toho pocitu-" Krátce nabral vzduch do plic. "Byla to pouhá iluze, již jsem vytvořil, jenže... Právě proto... V mé hlavě-"

"Lixi, Lixi, klid," Changbin cítil první slzu vsakující se do svého stále obyčejného, ušmudlaného, na velice málo místech potrhaného oblečení. "Nic se nestalo. Byla to pouze iluze a já jsem v pořádku. Cítíš?" Uchopil jeho ruku do své, přiložil si ji na hruď. "To je moje srdce - bije. Jsem živý, zdravý a šťastný. To proto, že jsme všichni v pořádku." Něčeho si všiml. "Co je tohle?" Začal zkoumat dlaň, na níž se skvěla velká, dlouhá jizva.

Felix sklopil své unavené, vodou zaplavené oči k onomu pozůstatku jeho zranění. "Když jsem tvořil tu iluzi... Jak jsem říkal - ten moment byl tak reálný, že jsem se nedokázal kontrolovat a řízl hlouběji, než jsem měl. Hyunjin to naštěstí vyléčil."

V břiše jej zašimrala motýlí křídla, když se o onu růžovou čárku otřely princovy rty. "Děkuji, že jsi to dokázal."

"Museli jsme zachránit ostatní, jinak to nešlo. Nemohl jsem tě v tom nechat samotného."

"Ale nebyla to tvoje povinnost."

"Na něčem jsme se přeci s tebou a Hyunjinem domluvili, no ne? Šlo o vás dva, o vaše dobro, navíc o životy lidí tam dole,..."

"Pojďme se o tom raději nebavit." Zvedl se ze země, Felix k němu zmateně zvrátil svou polomrtvou, bledou tvář. "Od konce toho boje jsem tě neviděl - tudíž soudím, že jsi ještě nejedl. Takže šup, vstávej." Natáhl k němu ruku.

A dragínovy oči se konečně trochu rozzářily, když se nechal vytáhnout na nohy. "Máš pravdu... Asi mám trochu hlad."

"Tak vidíš," zazubil se Changbin. "Jdeme."

†††

Princ s radostí sledoval, jak jeho přítel polyká sousta jídla a hltá pití. "Je lépe?"

Vrah s pouhým zamručením přikývl, tváře již pouze bílé, ne bledé.

Okolo se stále tančilo, Slunce ještě mělo přinejmenším dvě hodiny, než rozžehne nebe svou září. Hudba hrála, hlasivky vibrovaly v zájmu zpěvu, těla se míchala mezi sebou, smích vybuchoval, jeho jiskry zářily směrem k poblikávajícímu nebi.