Ohněm proti ohni

† povídání †

Tahle část Karea byla převážně nížinatá a rovinatá. Cesta se tudíž zdála delší a únavnější, než tomu bylo pár kilometrů zpátky, kde byly kopce, hory a lesy. Čas se táhl pomaleji než šneci ožírající listy salátu, kolem kterého zrovna mladíci projížděli.

"Kkami, povídej si se mnou," zaskučel Hyunjin a objal klisnu kolem krku. Zvíře zastříhalo ušima. "Já vím, že tebe to taky unavuje, ale dokážeš si představit, jak moc pomalejší bychom byli, kdybych šel?" Z nozder unikl vzduch. "Ne, neslezu. Mám tě rád, ale v tomhle vedru bych neušel snad ani metr. A ano, já vím!" zaskučel dragín, když si Kkami znovu odfrkla. "Já vím, že ty jsi už ušla kilometry, ale taky se na sebe podívej! Narozdíl ode mě máš čtyři nohy! Čtyři! To je o dvě víc, než mám já! Ty jsi na takovéto cesty prostě lépe uzpůsobená!"

"No jo, Mideume, on tu pusu prostě nezavře, že? Taky mě to otravuje." Jisung podrbal svého koně mezi ušima.

Changbin si přišel jako v nějakém ústavu. Všichni kolem něj sem tam prohodili pár slov se svým koněm, zatímco on prostě jel, zabraný ve svých myšlenkách. Když už mluvil, tak s ostatními, ne se zvířaty.

"Chudák Bunbyeol," ozval se vedle něj jeho strážce, jako kdyby mu snad četl myšlenky, "s ním si nikdo nepopovídá. No, že ano, Byeole?"

Changbinův kůň pohodil hlavou a princ by se vsadil, že tu hřívu mu do obličeje mrštil naschvál. "Yah! Za co to bylo?" osočil se na Bunbyeola.

"Takže přeci jen s ním mluvíš," ušklíbl se Jisung.

"Ne...? Nebo tedy-" V ten moment si Changbin uvědomil, co zrovna udělal. "Jestli se počítá i tohle tak... ano, tím pádem asi se zvířaty mluvím od jakživa...?"

Vzadu se ozvalo zamručení hlubokého hlasu.

"Říkal jsi něco, Lixi?" otočil se zmateně princ.

Dragín se ušklíbl, v očích se mu zablýskly posměšné plamínky. "Jen jsem se s Olivií bavil, že nakonec asi nejsi tak zvláštní, jak jsme si původně mysleli."

"Mysleli? Myslíš spíš myslel, ne?"

"Ne. Mysleli. My. Já a Olivie."

"Dobrá, možná si se zvířaty povídám, ale rozhodně nejsem tak ztracený případ jako vy všichni tady. Nebo možná," podíval se na nejmladšího člena jejich výpravy, "že bys ty byl taky normální?"

Jeongin se zmateně zamračil. "Hyung, já jsem dragín v zemi. Můj rod se doslova zabývá chováním zvířat. Nevím, co je normální podle tebe, ale zatím jsi tu jediný divný."

Changbin zmateně zamrkal. "Možná bych to měl prostě vzdát."

"Já to s tebou vzdal už dávno," přikývl Jisung a na poslední chvíli strhl Mideumovy otěže stranou, aby se vyhnul ráně, která se k němu od prince řítila.

"Yah! Jak to se mnou mluvíš?"

Jisung sňal klobouk, přitiskl si jej k hrudi a posměšně sklopil hlavu v úkloně. "Ach, jistě, převelice se omlouvám, Vaše Výsosti, neměl jsem v úmyslu chovat se tak... neotřele. Dám si pozor, aby se to příště neopakovalo."

Minho si povzdechl. "Ach, ta nostalgie! Úplně jsi mi vnuknul vzpomínky na palác."

"Že?" zazubil se strážce. "Já sám sobě taky."

Hyunjina znovu napadla otázka, která se mu v hlavě prohnala poslední dobou již několikrát. "Stýská se vám po tom životě?"

Lidé se na něj podívali, obočí vytažená, hlavy nakloněné na stranu.