Ohněm proti ohni

† pronásledovatelé †

Zpočátku si čtveřice mladíků z jejich pronásledovatelů nic nedělala. Sice si vyměnili pár nejistých pohledů, ale ani jednou se netočili. Kdo ví? Dost možná to byli jenom dva sedláci, kteří nyní jeli na pole, blížila se přeci bouřka. Po delší době už to však začalo být zvláštní.

Když se tedy Changbin konečně ohlédl, spatřil, jemu nyní už známý, tmavě modrý hanbok s růžovým páskem a zdobením.

"Počkejte," ozval se klidným hlasem.

Ostatní se na nic neptali. A jeho strážce už vůbec ne, také oděv jednoho z dvojice za nimi poznal.

Zpomalili a když jim byli cizinci nablízku, zastavili úplně. Obrátili své koně bokem, sledovali, jak osoby v pestrých hanbocích též ustávají na místě.

"Proč nás pronásledujete?"

Odpovědi se jim dostalo od vysoké, hubené osoby ve světle zelených kalhotech. Trup měla ovázaný černou látkou a přes to světlou vestu. Za ramenem též rukojeť meče a soudě dle toho, co už princ viděl u osoby v tmavě modrém, dámském hanboku, bál se představy, kolik dalších zbraní mohl mít ještě onen člověk u sebe. Světlé vlasy, byť lehce tmavší než prameny jeho společníka, oči fialové barvy. "Někdo nás požádal, abychom na vás dali pozor. A to počínaje dnešními slavnostmi." Z hlasu poznali, že se jedná o chlapce.

Princ naklonil hlavu na stranu. "Proč by někdo chtěl-"

"Za určitou dobu se s nimi setkáte, prozatím však máme zakázáno prozrazovat další detaily."

"A proč bychom vám měli věřit?" ozval se Jisung. Ruku měl položenou na svém meči, který byl nyní připnutý na jeho opasku.

Chlapec si povzdechl. "Očividně momentálně nemáte zbytí. Rád bych vám ukázal důkazy, ale, jak jsem se již zmiňoval, zatím to máme zakázáno."

"Tohle mi nějak smrdí," začal Jisung a povytáhl čepel z pochvy, Changbin jej však jedním pohybem ruky zarazil.

"Myslím, že všichni jsme unavení," začal, "a ve stresu. Co se smrtí týče... Ve městě na nás nyní nic jiného ani nečeká a tahle osoba," pokynul k dragínovi, který se doposud jevil býti němým, "mi dnes zachránila život. Navíc se ani nemáme kam schovat. A pokud je to, co říkáte, pravda, tak musím přiznat, že v naší momentální situaci by se nám posily hodily. Takže," pobídl svého koně a ten udělal krok vstříc cizincům, "máte moji důvěru."

Minho a Seungmin se po chvíli váhavě přidali.

Pouze princův strážce se i nadále zamyšleně mračil.

"Ji," usmál se na něj povzbudivě Changbin.

Oslovený se mu zadíval do očí. Po chvíli napjatého ticha si povzdechl a svěsil ramena. "Tak dobrá... Jenom kvůli tobě, hyung." Poté ještě střelil varovným pohledem po cizincích před sebou. "Ale jestli někomu z těch tří zkřivíte jen vlásek na hlavě, nepřejte si mě, je to jasné?"

Jejich pronásledovatelé, a nyní očividně i ochránci, si vyměnili pohledy, než pokrčili rameny. "Samozřejmě," odpověděl s posměšným úšklebkem chlapec v krémově zeleném hanboku a popohnal svého koně do pochodu.

Ostatní mu ustoupili z cesty a následovali v jeho šlépějích.

Kolem byl temný les. Ticho a pouhý dusot kopyt koní na prašné cestě, jež se stále zužovala, ne však dost na to, aby museli jet po jednom.

Changbin jel až vzadu, neznámá v modrém hanboku po jeho boku. Chlapec si ji prozatím v hlavě zařadil jako dívku.

"Víme vůbec, kam jedeme?" zamumlal po chvíli princ. Koutkem oka postřehl přikývnutí hlavou vedle sebe. Podíval se na onu záhadnou osobu. "Stejně to pořád nechápu," uniklo mu po chvíli ze rtů.