Ohněm proti ohni

† důvěra †

Uplynulo pár dní, vše bylo v klidu, nic již nikoho nerušilo. Felix a Changbin užívali svých chvil, kdy mohli být o samotě, zatímco ostatní skupiny se pomalu, beze spěchu, plížily napříč Kaerem, hadi plazící se lesním porostem. Velitelští bratři občas navázali kontakt, aby zkontrolovali, že je vše v pořádku.

Nic se nedělo. Vypadalo to na bezpečný, ničím nerušený příjezd do nepřáteli obklopené destinace.

"Zítra odpoledne bychom tam měli být," oznámil princ, na tváři unavený úsměv.

Felix mu usedl po boku, rychle jej líbl na rty. "Úžasné. Konečně se vyspíš."

Slunce pomalu, ale jistě mizelo z dohledu (což zde v horách znamenalo o značnou chvíli dříve, než tomu bylo v nížinách) a pár se rozhodl pro dnešek usídlit. Stříbrné hřebeny se jim tyčily nad hlavami, nebe daleko za nimi se barvilo do odstínů jarních tulipánů, růžová prolínající se s plameny jako dragínovy oči zasazené nad jeho nervózními tvářemi.

"Proč se červenáš?" Changbin si nemohl odpustit tu trochu škádlení.

Felix odklonil pohled. "Jen uvažuji, že za pár dní bude po všem..."

"A z toho jsi tak rozpačitý?"

"Ne, pouze jsem přemýšlel nad všemi těmi věcmi, které bych s tebou ještě nejraději zažil. Divím se, kde se ve mně zjevil takový romantik."

Starší mu s jemností dívky splétající luční kvítí ve věneček obmotal paže okolo pasu. "Tak mi o tom alespoň pověz, když už to nestihneme zrealizovat."

Felix jej obejmul nazpátek. Společně ulehli na studenou trávou pokrytou zem a sledujíc mraky a postupně se zjevující hvězdy se bavili o všech jejich snech a představách, na tvářích široké úsměvy, v hrudích pocit hořkosladce plápolajících plamínků.

†††

Uprostřed noci tělem korunního prince něco otřáslo. Rozhlédl se okolo, po boku mu klečel jeho přítel. "Hyung, vstávej, musíme se schovat."

"Co se děje?" Changbin byl okamžitě v pozoru, už se hnal odvázat koně od stromů.

"Blíží se sem velká skupina lidí."

Starší se zarazil, uzdy v rukou, zatímco oheň uhasl a okolí pohltila tma. Pohledem vyhledal dva zářící body vznášející se ve vzduchu pár metrů od něj. "Myslíš, že jsou to ti vojáci?"

"Jsem si tím téměř plně jistý," potvrdil jeho domněnku s přikývnutím Felix. "Jdi první, budu zakrývat stopy."

Vydali se tedy hlouběji do lesa. Dragín, dodržujíc své slovo, pečlivě uhlazoval každou podezřelou nesrovnalost, kterou za sebou zanechali.

"Stůj," zavelel znenadání.

Princ doufal, že je obklopí ticho. Namísto toho se však nedaleko ozval dusot kopyt přinejmenším tří tuctů koní a ještě mnohem více lidských nohou nazutých v těžkých, kovem posetých botách.

Dragín bez zaváhání zakryl jejich malé uskupení magickým pláštěm. Nikdo nyní nemohl vidět žádné světlo odrážející se od jakéhokoliv lesklého povrchu, ani jeho plápolající duhovky.

"Stop!"

Changbin zavřel oči, na krku pocítil slabé tepání. Byl to ten hlas, ten muž.

Lehce sebou trhl, když jej něco zašimralo na dlani. Odlepil víčka od sebe. Před obličejem měl pihami posetý úsměv. "Neboj, nic se ti nestane, hyung. Tentokrát už ne."