Violetta - Život velké hvězdy

Rodinné shledání

Už se blíží konec roku a my jsme právě v letadle a míříme směrem Buenos Aires. V domě, kde bydlí můj otec a Angie se dneska sejdeme jako jedna velká rodina. Budu tam já s Leonem, jeho rodiče a má přijít i Ludmila. Společně si rozdáme pár menších dárků a s Leonem ještě chvíli zůstaneme a strávíme tam silvestra.

"Jsi připravena?" Zeptal se mě Leon, když jsme přijížděli k mému bývalému domu.

"Proč bych nebyla?" Zmateně jsem mu odpověděla.

"No, bude nás tam hodně, moje rodiče sice znáš, ale viděla jsi je jenom jednou."

"Já jsem v pohodě, to spíš ty."

"Já?"

"Ano, stále si rodičům neřekl o tom zloději, myslíš si, že na to dnes nedojde řeč?"

"Nemám z toho strach, rodiče budou jistě naštvaní, že jsem jim o tom neřekl, ale už je to pár týdnů, co se to stalo. Nemyslím si, že to budou chtít řešit nějak moc."

"No jak myslíš... jdeme?"

"Jdeme."

S Leonem jsme vystoupili z půjčeného auta a šli zazvonit na dveře, je to zvláštní, že zvoním na vlastní dům, sice mám furt klíče, ale nechci je přepadnout. Po chvilce se otevřeli dveře.

Chermán: Dcero moje, tak rád tě vidím! (pevně objal Violettu)
Vio: Ahoj tati, taky tě ráda vidím, prosimtě to už stačí, nebo mě umačkáš.
Chermán: Tohle je ještě málo, vsadím se, že s Leonem to takhle máš furt. (usmál se Chermán, Violetta s Leonem si věnovali nechápavý pohled)
Leon: Zdravím Vás, Chermáne.
Chermán: Prosimtě Leone, známe se už dlouho, můžeš mi tykat.
Leon: Dobře, rád tě vidím.
Chermán: Já tebe taky, pojďte dovnitř, všichni už jsou tady.

"Leone, nechová se můj otec nějak divně?" Šeptla jsem na Leona.

Leon jen rychle přikyvoval a tiše mi odpověděl.

"Pokaždé, co ho vidím, tak se chová úplně jinak."

"Že jo? Čím to asi bude." Divila jsem se.

"To bude mít na svědomí určitě Angie."

"Nejspíš."

Už jsme byli skoro u jídelního stolu, kde nás všichni čekali, z kuchyně na mě ale volal známý hlas.

"Vio, zlatíčko moje! Tak dlouho jsme se neviděli. Jak se ti daří?" Objala mě Olga.

"Olgo! Moje nejoblíbenější hospodyně, tolik jsi mi chyběla. Mám se dobře, s Leonem už bydlíme spolu, takže teď je všechno tak, jak má být."

"Tak to ráda slyším, udělala jsem i tvůj oblíbený čokoládový dort."

"Jeeee, tak to moc děkuji, čokoládový dort jsem neměla ani nepamatuji, už se na něj těším! Kde máš Ramalla?" Zeptala jsem se Olgy.

"Stojí přímo za tebou." Odpověděl Ramallo.

"Ramallo! Ahoj! Taky jsi mi chyběl, jsem strašně ráda, že vás tady oba vidím."

"Já tebe taky Violetto, pamatuji si, jakoby to bylo včera, kdy jsem tě poprvé přivedl do studia."

"Ten čas letí rychle, že?"

"Bohužel ano." Odpověděl Ramallo.

Už jsem se vydala směrem ke stolu, kde už byl i Leon, jeho rodiče, Angie, můj otec a Ludmila. Přisedla jsem si na volnou židli vedle Leona, ale přišlo mi tady něco divného.