Violetta - Život velké hvězdy

Operace

Sedím v čekárně, Leon je právě na sále a podstupuje operaci. Už jsem tady hodinu, nic jiného, než sedět a přemýšlet o tom, jak to může dopadnout, jsem nedokázala. Klepali se mi ruce, nohy, měla jsem pocit, že vybuchnu stresem. O pár minut později však uslyším hlas, který vyslovuje moje jméno, Leonův však nebyl.

"Violetto!"

"Angie?!" Překvapeně jsem vyskočila a hned objala svojí tetu/nevlastní maminku.

"Co tady děláš?" Dodala jsem.

"Před pár dny jsem potkala Cami v Buenos Aires a mezi řeči se zmínila, že Leon podstoupí operaci, proč si nám nic neřekla?"

"Nechtěli jsme nikoho stresovat, ani Leonovi rodiče to neví. Ví to teda snad všichni bývalí spolužáci ze studia, ale to kvůli tomu, že u toho byli."

"No dobře ale tátovi si to ří-" Najednou se k nám z boku přiblížil muž.

Když jsem se otočila jeho směrem, zjistila jsem, že to byl Leon!

"Leone!" Hned jsem mu skočila kolem krku, byla jsem však vyděšena, nic totiž neříkal, dokonce i Angie si toho všimla.

"Leone, jsi v pořádku?"

Začala jsem se děsit, že operace se nezdařila, Leon se na nás však usmál a vytáhl z kapsy papírek, na kterém stáli 3 slova: DNES NESMÍM MLUVIT.

"Co to znamená? Proběhla operace úspěšně?"

Leon s úsměvem kývl na souhlas, v tu chvíli se mi ulevilo a znovu jsem ho objala. O chvilku později přišel i doktor.

"Slečno Castillo, rád Vás vidím. A Vy jste?" Otočil se na Angie.

"Já jsem teta tady Violetty, o celé situaci vím."

"Dobře, Leon podstoupil operaci, která proběhla úspěšně dle očekávání, dnešní den však nesmí vůbec mluvit a další týden nesmí zpívat a nijak namáhat svoje hlasivky, poté už se může Leon vrátit ke své profesi jako dříve."

"Děkujeme doktore, je potřeba s tím ještě něco dělat, nějaké prášky nebo něco tak?" Zeptala jsem se doktora.

"Ne, mělo by se to spravit samostatně, pokud by Leon pociťoval za týden nějaké problémy, hned mě informujte. Pokud však Leon dodrží, co jsem mu přikázal, neměl by mít žádné další problémy. Máte ještě nějaké otázky?"

"Asi ne, děkujeme."

"Dobře, v tom případě můžete jít domů, na shledanou."

"Děkujeme, na shledanou." Řekli jsme s Angie společně.

"Angie, teď  když jsi tady, nechceš jít k nám? Náš dům jsi přece ještě neviděla."

"Moc ráda, tvůj táta je tady taky ale kvůli práci, já jsme měla čas, takže jsem přijela za tebou, dnes večer nám letí letadlo zpátky do Buenos Aires, takže jestli vám to nevadí, můžeme dnešek strávit u vás."

"Jasně, že ne, Leone?" 

Ten se jen usmál a přikývl, nic jiného dneska z něco asi nedostaneme :D. Vyšli jsme z nemocnice a mířili na parkoviště k našemu autu.

"Tohle je vaše auto?"

"Ano, to koupil Leon jako překvapení, taky jsem na to čuměla, když mi to ukázal."

"No jo, na americké kabriolety si měla vždycky slabost, už jsi to řídila?"

"Ještě ne, zatím to máme jen chvíli."

"Tak ukaž."

"Teď není správná chvíle, jsme tady 3, Leon se dozadu nevejde a nechci, aby ses tam ty mačkala, ať řídí Leon a já si sednu dozadu. Leone můžeš řídit nebo ne?"