Violetta - Život velké hvězdy

Identifikace

Dlouhé minuty až možná i hodiny jsem čekala v nemocnici, nikdo mi nic neříkal, skoro nikdo tady nebyl. Byli asi 4 hodiny ráno, takže jsem toho moc nenaspala ale i kdybych chtěla, tak spát bych nemohla, měla jsem kruhy pod očima ale usnout jsem nedokázala. Čuměla jsem do zdi a přemítala nad tím, co bude s Leonem a jak vážné to je. Bože vždyť bydlíme spolu 2 měsíce a už dvakrát jsme byli v nemocnici. Doufám, že tohle místo už nějakou dobu neuvidím. S mého hlubokého přemýšlení mě ale přerušil hlas.

"Slečna Castillo? Pan Vargas už je při vědomí a vyžádal si Vaší přítomnost." Oznámil mi doktor.

"Dobře, děkuji." Odpověděla jsem a šla za doktorem.

"Leone! Jak ti je, jsi v pořádku?". Zeptala jsem se, když jsem vstoupila do místnosti.

"Cítím se slabě, bolí mě rameno, ale snad to bude dobrý." Odpověděl Leon tichým hlasem.

"Pan Vargas byl postřelen do ramena, ale kulku jsme nenašli, musela projít skrz. Jestli se to opravdu stalo u vás doma, tak bych zavolal policii a začal hledat tu kulku, může to pomoct při identifikaci zloděje." Řekl doktor.

"No dobře, ale co Leon, bude v pořádku? Je to vážné?" Musela jsem se zeptat, měla jsem o Leona strach.

"Leon bude v pořádku, neutrpěl vážná vnitřní zranění, rameno mu bylo vyšetřeno a bude muset teď mít ruku v klidu, alespoň týden nesmí svoje rameno namáhat."

"Dobře, to asi takový problém není." Odpověděl Leon."

"Slečno Castillo, Vy jste přijela autem?" Zeptal se mě doktor.

"Ehm, ano?" Byla jsem trochu zmatena z jeho otázky.

"V tom případě můžete oba jít domů a trochu se ještě prospat, až se vzbudíte tak vám doporučuji kontaktovat policii a začít vyšetřovat."

"Dobře, děkujeme."

S Leonem jsme tak učinili, do nemocnice jsme vzala Leonovi i nějaké oblečení, takže jsem mu pomohla se obléct, nasedli jsme do auta a vyrazili domů. Po cestě jsme si ještě promluvili.

"Violetto... omlouvám se."

"Vážně mi řekneš jenom tohle?"

"Promiň, nechtěl jsem nás vystavit nebezpečí, snažil jsem se ho odstrašit ale on měl taky zbraň."

"A co jsi čekal? Ty si myslíš, že zloděj, který se vkrádá do domu, nebude mít u sebe zbraň?!"

"Já... já nevím, dostatečně jsem to nepromyslel."

"Tohle. Už mi. Nikdy. Nedělej! Nesmíš se tak vystavovat nebezpečí, nepomyslel jsi na následky, co by se stali, kdyby tě trefil na jiné místo a ty by jsi zemřel?! Já bych nevěděla co mám dělat, bez tebe bych nemohla dál žít." Kárala jsem Leona, v tom jsem si všimla, že mu tečou slzy, nikdy jsem ho tak neviděla.

"Promiň, vážně se ti omlouvám, snažil jsem se ze sebe udělat hrdinu a vystavil jsem tak nebezpečí sebe i tebe... omlouvám se."

"Prostě... už mi to nikdy nedělej, radši bych přišla o veškerý majetek, než abych přišla o tebe."

Po chvilce jsme přijeli domů, už jsme radši spolu vůbec nemluvili a šli si rovnou lehnout.

Pohled Leona:

Bylo 11 hodin dopoledne, já i Violetta jsme byli ještě v posteli. Violettě se podařilo rychle usnout, ale já jsem fakt spát nemohl, celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co se stalo a co se mohlo stát. Byl jsem fakt hlupák, neměl jsem to dělat. V těchto myšlenkách jsem si všiml, že se Violetta probudila. Vážně jsem úplně hloupej, jak jsem mohl takhle riskovat, že bych o Violettu přišel? Je to nejlepší co se mi mohlo přihodit, každou noc, každé ráno se na ní dívám a přemýšlím, jak jsem mohl skončit s tak dokonalou dívkou, inteligentní, talentovanou, nádhernou, občas si fakt myslím, že si ji nezasloužím.

"Leone?"

"Ano lásko?"

"Taky se omlouvám, neměla jsem na tebe být tak hnusná, snažil ses nás jenom chránit."

"Ne, to já se musím omluvit, nesmím si hrát na hrdinu, když nejsem, měl jsem to líp promyslet, neměl jsem vůbec nikam chodit, ty se nemáš za co omlouvat, všechno je to má vina."

"Jen... mi slib, že už to nikdy neuděláš, přijdeme na jiné řešení."

"Slibuji, a řešení už mám. Nechápu proč jsem to neudělal ještě před tím, než jsme se nastěhovali."

"O čem to mluvíš?"

"Bezpečnostní kamery, nainstalujeme 2 před dům, aby pokrývali vchodové dveře a kousek chodníku, pak pár dozadu na zahradu a ještě 2 dovnitř, jedna bude pokrývat vchodové dveře zevnitř a chodbu a druhá obyvák, co myslíš?"

"To zní dobře, rozhodně lepší než vytahovat pistoli a zkoušet tak vyhánět zloděje, to už radši počkáme než vypadne sám a kamery pak poslouží jako důkaz."

"To jsem rád, že s tím souhlasíš. Mimochodem, nevíš, kde zůstala ta moje zbraň?"

"Musela asi zůstat dole, nevšimla jsem si toho, v tom stresu jsem registrovala jenom tebe."

S Violettou jsme usoudili, že bychom měli už vstát a začít vyšetřovat. Oblékli jsme se a šli se dolů podívat, jak to tam vlastně vypadá. Až tak strašně to nevypadalo, trocha krve na zemi a asi tak 2 metry od toho ležela moje zbraň. Kulku, kterou jsem měl v těle, jsme ale nenašli. Ničeho jsme se radši nedotýkali a zavolali jsme policii. Za chvíli dorazili 3 policisté, 2 byli vyšetřovatelé, kteří hledali důkazy a jeden byl inspektor, který se nás ptal na několik otázek, společně jsme tak mohli začít prošetřovat.

"A tahle zbraň tady zůstala po tom zloději?" Zeptal se inspektor.

"Ne, tahle je moje, chtěl jsem s ní vystrašit zloděje, ale použita nebyla."

"Máte průkaz?"

"Ovšem, tady je."

"Dobrá, děkuji, vše v pořádku."

"Šéfe! Našli jsme tohle." Zvolal jeden z vyšetřovatelů, když našel kulku.

"Zajímavé, tohle prošlo Vaším tělem?" Zeptal se mě inspektor.

"Ano, to musí být ta kulka, zloděj střelil pouze jednou a navíc je od krve, tohle mi prošlo ramenem."

"Dobře, Milesi (jeden z vyšetřovatelů) zabalte to, máme stopu."

"Je to kulka z nějaké specifické zbraně?" Zeptal jsem se inspektora.

"To bych řekl, tahle zbraň je ve výrobě pouze chvíli a ve Spojených Státech ještě není dostupná, dá se sehnat jen v Argentině."

V tu chvíli jsem já i Vio zamrzli a podívali se na sebe, byl to snad někdo, kdo nás zná?

"Děje se něco?" Zeptal se inspektor, když si všiml našeho chování.

"Možná... tady Violetta pochází z Argentiny a já jsem tam bydlel několik let, mohl to být cílený útok."

"Děkujeme za informaci, budeme procházet identity, které vlastní tuhle zbraň a mají něco společného s Argentinou. Vy si z toho ale nedělejte těžkou hlavu, útočník očividně chtěl jen ukrást majetek, takže buď je to jen blbá náhoda nebo se Vám chtěl za něco pomstít, obavy o Vaši bezpečnost bych si nedělal. Hned jak budeme vědět další informace, tak Vás informujeme."

"Děkujeme."

Policisté už odešli, s Violettou jsme ještě dlouho přemýšleli o tom, kdo to mohl být. Proč by nám někdo, kdo nás zná, chtěl ublížit, nebo tedy vykrást? S Violettou žádné nepřátelé z Argentiny nemáme, možná je to fakt jenom blbá náhoda. Asi bude nejlepší to ignorovat, já jsem to naštěstí schytal jen do ramena a Violettě se díky Bohu nic nestalo. Furt lituji toho, že jsem zasahoval, měl jsem ho nechat jít, opravdu jsem zbytečně riskoval.

"Co se děje lásko?" Zeptala se mě Violetta, když si všimla mého zamyšleného výrazu.

"Furt přemýšlím nad tím, co jsem udělal, pořád toho lituji, chtěl jsem si hrát na blbého hrdinu a ohrozil jsem tak i tebe-" V tu chvíli mě Violetta zastavila polibkem.

"Nemusíš si hrát na hrdinu, pro mě jsi vždycky byl a vždy budeš můj hrdina."